Starý obraz.

Ve chmurné jizbě, v celi klášterní,

kam slunce mdlý svit zapad’ mřížemi,

stůl velký pokryt černým suknem stál

a na něm nahá žena ležela.

Ta žena spala, bujným ručejem

přes mramor plecí zlatý splýval vlas,

a černý mnich stál nad ní jako stín,

na boky její nahé, kvetoucí

si knihu položil a čet’ a čet’...

Co četl as? Jak pusta byla zem

a od počátku bylo slovo pouze,

čet’ o ráji a stromu poznání,

čet’ o potopě a čet’ o Sodomě,

čet’ Boha soud na touto nahou ženou?

A ona spala, moh’ jsi vidět krev,

jak táhla tenkou spletí modrých žil,

jak vřela v spánku zlatem nahnědlým

a zvedala prs v sladkém oddýchání.

Mnich stále čet’ – a venku ruch a shon

a kroky z dálky, zvonu hlasný třesk

na hory volá. – Je to soudu hlas?

Ó umělče, jenž nad svůj ideal

bdíš do noci v svou dumu pohřížen,

zda nejsi jak ten holohlavý mnich?

Čteš ustavičně – kolem život bouří,

čteš dál a dál, zní hóry, soudu hlas,

ty’s nedočet’ – a žena – ta spí dál.