STARÝ OTEC.

Náš tatíček – Bůh ho živ!

na nás vždycky myslel dřív,

na chleba nám másla přidal,

sám jen suché kůrky jídal.

Náš tatíček vesele

první skočil s postele,

oral, kopal, hroudy třískal,

ani slovem nezastýskal.

V podvečerní hodině

všecky nás měl na klíně,

u sebe nás v noci choval,

duchnu pořád přitahoval.

Teď jsou děti tu a tam,

tatíček tam zůstal sám –

hlava se mu klepe, točí,

vlhké jsou ty staré oči.

Všem nám pomoh‘ do světa –

teď, když hlava prokvětá,

po stavení chodí, sedá,

staré časy pořád hledá.

A ta hlava šedivá

až sem k nám se zadívá – –

Tatíčku náš, v širém světě

zda ty děti naleznete?

„Jde to těžko, ale zas

přece vidím každé z vás,

jenže všichni jste tak malí,

jak jste doma bývávali.

V noci černé na lůžku

ohmatávám podušku,

ale žádná, žádná není

hlavička tu k nalezení!

Ráno nikdo dokola

o krajíček nevolá – –

Děti moje, děti zlaté,

zda na tátu vzpomínáte?”