STARÝ POKOJ

Duch zvířil hebký prach as po pokoji chodě

a rozptýlil ho jemně po komodě,

spinetu, stole,

jím příkrost tvarů do závojů šatí,

svět snů nás cvičí smysly objímati,

ne pravdy holé.

Krok jeho vratký svadlý tepich dusí

– má akord barev vyssátý a kusý,

pro dnešní oči –

kol čtyrech stěn jen věčně může vésti

a útleji ta chůze přešelestí

než červotoči.

Jde, jak by vál. A snícím čelem rovně

svou němou cestu váží ke knihovně

ten fantóm plachý,

kde minulost, ač tlí, přec voní jarem,

čte tady v sledu nad století starém

své almanachy.