STARÝ POKOJ.

Veliký pokoj, tmavé malby

ve zlatém poli na stěnách,

zaniklý život v něm jak spal by

po všechněch kolem proměnách.

Jak by byl zaklet za tím prahem,

přes nějž se zřídka přechází,

jak by byl zaklet s dávným blahem

v zčernalé na zdích obrazy.

Dumavé, dávno shaslé oči

z rámu se na mne dívají,

zdá se mi, za mnou že se točí,

který sem vnikám potají.

Zdá se mi, měkkých rysů paní,

v kterých sní duše dobrota,

dívá se na mne v usmívání

prchlého dávno života...

Štěstí, jež kvetlo tady kdysi,

utkvělo na zdech růžemi,

dívá se na mne tváře rysy,

rozpadlé dávno pod zemí...

V lenošku starou tich jsem klesl,

kouzlím si zašlé půvaby –

v tom jak by za mnou blíž se nesl

těžkého šelest hedvábí...