STARÝ PŘÍSTAV.

Ten obraz vidím často: dlouhé lodi

při břehu Seinu tmavým stínem brodí,

tam oblouk mostu, a zde skrze stromy

v proud sklánějí se černé, staré domy.

Jde řeka líně – staffáž, rybář lysý,

svou ke dnu vrhá síť, jež s tyčky visí,

pak na mžik dýmku cpe si, v práci sečká,

a na přídi se vrabců sváří smečka.

Po schodech zvrácených a přes zábradlí

žen chudých leží prádlo jak sníh padlý,

kol škeble, kusy dřev, spleť ráhen hustá

a puklou dlažbou mech a tráva vzrůstá.

Nic víc. – Ruch města, ulic křik a svádu

zde neslyšels, ty zůstaly kdes v zadu,

zde klid, vše pusto, mrtvo pro okolí –

jak živý pastel mistra flamské školy.

Leč i ten kout měl kouzlo, měl svou krásu:

jel v neděli kol parník, na něm v jasu

zněl zpěv, a slunce v mrak, zřel dívčích dolů

roj hlaviček, les rudých parasolů.