Starý pytlák.

Starý Ty pytláku,

pytláku veselý,

hrůzo všech ušáků,

toužících po zelí,

hajných pokušení,

myslivcovo klení,

oslavo řemesla,

kam že Tě zanesla

doba, vše jež mění!

Druhdy jsi těkával

po lesích, po polích;

na srnčí čekával

ukrytý v údolích.

Sokolími zraky

pronikal jsi mraky.

Jistým byl jsi ranou,

zvěř měl’s na vybranou,

pánům zbyly braky.

Teď sedíš na Hrádku,

na prahu chalupy,

v parnu i ve chládku,

odkud zřel do župy

před mnohými časy

mocný vladař asi.

Sláva ta minula,

Tvoje též zhynula,

sníh Ti pokryl vlasy.

Šindele se střechy

větrovský odnesl,

barák Tvůj beztěchý,

div že již neklesl.

To Tě málo souží!

Co však prsa ouží?

oku hled do šíra

mlha že zastírá,

svět Ti ve tmu hrouží!

Ručnice skladací

pod krovem ukryta,

dráhně již po práci

stýská si, nabita.

Ruka po ní sahá,

když Tě hoře zmáhá,

líbáš ji, celuješ,

stesky s ní sděluješ,

jeť Tvá družka drahá!

,Až zase prohlédnu,

půjdeme do polí,

k tváři tě pozvednu,

hoj, jak to hlaholí!

Dobrá každá rána,

znejte svého pána!

Veselý ferina

ví, kde je zvěřina

jemu přichystána.

Kdyby však bylo mi

souzeno jináče,

neštěstí nezlomí

vzdor Tvůj, o, pytláče!

Ručnice mé milé

polibení čilé

rázem všecko spraví!

Buďte tedy zdrávi!

Nechybil jsem cíle.

Až pak mi na hrobě

vyroste travička,

přivábí snad k sobě

za rosy zajíčka.

On si sedne vzpříma,

zastříhá ušima,

snad že si vzpomene:

vrah mého plemene

pod tím drnem dřímá!‘