Starý rek.

„Nuž leťte v boj, mí mladí orlové,

a nechte kmeta orla zahynout!

ó že jsem sláb a stár a rámě mé

již nemůž rázně meče pozdvihnout!

Ha, jak se plíží závistivý mrak

kol nebetyčné skalné koruny,

by zakryl smělou výši temnem – tak

mou ducha jarosť kryjí šediny.

A jak jest připoután dub stoletý

kořenem v hloubce půdy zkřiveným,

nechť větve hrdě v šíř jsou rozpjaty,

tak věk mne víže poutem sevřeným.

Mí synové, mí mladí orlové,

vás vzdávám vlasti své co dědictví,

a světím vás buď smrti rekovné,

buď slávě, životu a vítězství!“

– Již zřel je odjíždět – jen jedinou

jim slzu při loučení věnoval;

již táhli v čele houfce dolinou,

a toužné hledy kmet za nimi slal.

Leč v pláni jiný roj se přihrnul,

sluncem se tisíc mečů zaskvělo, –

toť spojenci! a když se prapor vzdmul,

naposled vetché srdce zaznělo.