STARÝ ROMÁN.

Ten román dvacátého roku

se vrací zase, v stejném bolu,

se stejnou, sladkou slzou v oku

čtem novou jeho kapitolu.

Je týž to tváře snivý oval,

i ňader poupě pod korsetem,

týž snů svět, jejž jsi druhdy snoval,

s týmž roztouženým sprahlým retem.

Tak vše to hraje, jak bys skřínku

si natáh s dávnou melodií,

a měl juž slabou upomínku

na štěstí, které duši zpíjí.

A poslouchal, jak skřínka hraje,

jak v stejném taktu zvoní, cinká;

ten trilek ptačí, střemcha máje,

to vše je milá upomínka.

Však nevíš, vzdech se z ňader tlačí,

žár v hrudi větší byl, jas v oku,

bylť přec jen svěžejší a sladší

ten román dvacátého roku!