STARÝ RUKOPIS

Já sklonil se dnes nad ním s myslí rozechvělou.

Kdos dávno touhy své na žlutých listech psal,

tu zpíval, zajásal, tu se zas v bázni ptal

a bytost svoji, jako v oběť, dával celou.

Šel jitrem naděje i nocí pochyb stmělou,

šel mezí zrosenou i chladem šedých skal,

vše, co měl v srdci, dlaní štědrou tiše dal

a řádky ty, v nichž skryl svou duši zkrvavělou,

let řadu tajně čtla – jsou místy zašlé, smyté –

a marně ptám se, zdali horkým vlhkým rtem,

či slzou touhy nevyslovené a skryté.

Dnes pták už jenom zpívá na rozkvetlé sněti

nad jeho mrtvou hlavou a nad tichým snem. –

A nevím věru, co zde více záviděti.