Starý sad.

Toť starý sad, jejž zlatí slunce lesky,

zde není záhonů a není stezky,

vše halí květy, tráva, mech a býlí,

staleté stromy, jež se stářím chýlí,

v chomáči květů černé větve sklání.

Co všude kupolí a bílých bání,

se snětí snět se v zářné klenby snoubí,

v sněhové arkády a vonná loubí,

nad květem květ a snětí snět se věží,

z nich myriady drobných lístků sněží.

Vše, co se plazí mezi trávy stonky,

úponky rostlin, různých svlačců zvonky,

do výše stoupá, v korunách se ztrácí,

a se snětí se znovu v trávu kácí

jak vůní déšť a květin vodopády.

A travou táhnou květů dlouhé řady,

fialky modré, drobné tulipány

z plamenů červánků a zlata stkány,

sněženky, hořce, sněžné anemonky,

narcissy bílé, rudé, žluté zvonky

se tísní v zástupech a slaví sjezdy,

květ vedle květu, hvězda vedle hvězdy.

Nad květy míhají se sterá křídla,

purpurní motýli a modrá šídla,

zelené krovky brouků v slunci plají,

pod tíží včel se stvoly ohýbají

a na květech se zlaté vosy sluní,

zmámeny slunce snem a květů vůní.

Jak bílý oblak pluje vůně sady,

vše pučí, bují, zvučí, zpívá tady,

jásají ptáci v šerých snětí taji

a skryti v trávě cvrčci cvrlikají

po celý den, až shasnou slunce jasy

a s šerem všechny umlkají hlasy.

Tu zahradou se zdvihne větru vání,

zčeřené stromů koruny se sklání,

kvetoucí sněti ve větru se níží,

jak bílá vlna se to sadem blíží,

od stromu k stromu větru van se šíří,

ve vzduchu květů myriady víří,

jak bílá bouř, jak sněhu vánice,

a mech i tráva v bílou pláň se mění.

Motýli větrem z květů vyplašeni

jak bílý oblak výše k nebi letí

nad rozvichřené koruny a sněti,

v tom náhle vítr jejich roje schvátí

a přes zahradní zeď se v dáli tratí...