STARÝ SAD.

Ach, bože, kolikrát

vzpomenu na ten sad,

na ten sad, sad ztemnělý,

kde jsme se rádi měli.

V diskretním zátiší

tesklivých cypřiší

stuleni k sobě jsme dleli,

v polibcích umříti chtěli.

Srdce nám zpívalo,

proč, samo neznalo,

svět v luny závoji mdlém,

zdál se nám čarovným snem.

Zanikl starý sad,

druh našich promenad,

zapadl, zanikl v tmy,

zbyli jsme tady jen my.

Však leckdy za šera

jarního večera

cítíme v srdci ten sad

opět se rozechvívat...