Starý sad.

Na konci samém naší vísky,

než cesta v háj se zakřiví,

znám starý sad, kde přes plot nízký

se na ven chýlí bujné lísky

a zádumčivé kopřivy.

Plot sadu toho ze dřeva je

a laťky na pol sbořeny;

a zevšad v spustlé jeho kraje

bez černavý, jenž právě zraje

i hloh své upjal kořeny.

Zde v podletí tak mnohou chvílku

já rád se vždycky zastavím,

a hustou clonou šerých lilků,

jež divoké lnou révě k tílku

v sad okem zírám pátravým!

Ta samota a ticho jeho

mne láká vždy tak do svých vnad,

že v kráse jitra říjnového

i z dalekého hnízda svého

rád chodím sem se zadívat!

Tu naproti pak sednu v stráni

a nořívám se do svých dum

a v upomínek blahém plání

zas teplo skane do mých skrání

a zpěv se hlásí ku mým rtům...

Zřím sad, svých křů jak směsí pestrou

ční před mnou zrovna na obzor –

tam každá líska juž mi sestrou

a rády v každý kout se vestrou

mí snové a mých očí zor!

Ó, vím já dobře, co mne táhne

v těch starých jeho bezů šeř!

Vím, po čem vždy tam srdce práhne

když rozpustilý větřík nahne

svým vláním kdes tam jejich keř!

Neb kdykoli v jich věnci hezkém

on čtverák zdouvá pomalu

síť haluzí svým šumným steskem

– vždy plod jich vzplá tam náhlým leskem

jak třapce z černých koralů...

Ba, někdy hruď má sama neví,

zda stává se to náhodou!

Neb v rámu jich tam náhle zjeví

se obrázek mi mladé Evy

jak Nymfa plavci nad vodou!

Však vždycky, prv než ohlédnu se,

bych poznal jasně, ký to pták –

juž prchá pryč to dítě rusé,

a bych je stíhal pak i v kluse,

juž nespatřím ho nikterak!

A tak jen marně ruší v snění

mne víla tato mladičká,

a sama ples můj v lítosť mění

tím, většího že přiblížení

mých kroků – nikdy nevyčká!