starý šlojme

sama země za mladého vření

jako by už byla tušila,

jaká bída se tu vysemení,

veliký kříž tady složila,

boržavský kříž z kamene a smutku

od volovoje až k volovci...

od řídkého, přestárlého plůtku

starý šlojme zírá za ovcí,

na pastvu jde, vzhůru za bouharem,

také syn jde – louku pokosit,

starý šlojme jako s těžkým darem

stojí před chatou a za ten cit

pohybem rtů chválí hospodina,

za ten cit a den, jejž právě dal.

k slunci sklonila se polonina,

na gembě a na žydu se vzňal

požár srpnový a po lidsku se

zasmál starci v dlouhých šedinách.

po hřebenu jitro stéká ruse,

zazvonilo v hladných dědinách,

starý šlojme z bukovce či z izky

zbožně zírá jitřní pohodou:

mesiáš je jistě zcela blízký,

znamení jsou strašná, všude jsou,

nedočkáš-li se však, odejdeš-li

s vrchovinskou bídou na bedrech,

aspoň jsme se v pokoji tu sešli,

v míru žili, v chudobě i snech,

jako by nás chránily a střehly

tvrdé poloninské hřebeny

před obludami, jež náhle slehly

světská vojska vzteklé gehenny...

pod žydem už zkropeno je jitro

ovečkami jako slzami,

i své koně vyvedl už Dmytro

do kotliny mezi horami...