Starý strom.

Ten starý strom pod zídkou pobořenou

blíž travné cesty k vodám pochýlen,

nad nímž se mraky střídají a ženou,

sní poslední už jarní sen...

Vždy v zimě jako rokoková hlava

koruna jeho čněla pod sněhem,

však pudr opad’, slunce záře žhavá

jak rozlila se ručejem.

A tráva, květ a motýl, paprsk, ptáci,

pěšina kolem samá vůně, zář,

a jarních vod bouř řečištěm se ztrácí,

jen on spí ještě samotář.

Kořeny jeho jako starců žíly

vystouply v zemi, ty je můžeš zřít,

kdes v močál blízký do země se skryly

v horečce žízeň ukojit.

Kmen obrovský je dutý, shnilý, stmělý,

svit shora v prostor tenkých stěn se vkrad’,

ba dávno umřel strom ten osamělý

a kdyby moh’, on sám by k zemi pad’.

Však div! Tam výš, kam zbloudit mohly zraky,

zelený pupen kmit’ se větví stem...

Snad mrtvé jste už někdy zřeli taky

s posledním na rtech úsměvem?