Starý šumař

Ještě já si zašumařím,

i když často píseň mařím

u zamčených vrat.

S trubači jdu domovinou,

noty, které nepominou,

chceme vyhrávat.

Hrajem píseň vytrvale

o lásce až k smrti stálé,

jak nám v srdci žhne

k zemi, která předků kosti

jako zlatá zrna hostí,

sémě tajemné.

Hrajem píseň nekonečnou

o lásce, jež vatrou věčnou

spájí věrných rod,

o lásce, jež nedbá na nic,

přenáší se ostny hranic,

hlubinami vod.

Hrajem lásky píseň sladkou,

jako když se shledá s matkou

při návratu syn –

už ji neopustí více,

dražší mu nad zřítelnice

mateřský je klín.