Starý svědek.

Luna svítí; vidím pusté

zbytky tvrze, staré zdi;

křoví po nich roste husté,

noční pták nad nimi bdí.

Nyje, vyje smutné dumy

o obřích a ritířích;

poslouchají němé rumy,

poslouchá ho lesík tich.

Střídalo se obrů plémě

v panství dávno zaniklém,

pod nímž krvácela země

vražedlným odbojem.

Síla obrů – Bohu vzdorná,

lidu zhoubná – zuřila;

věž okrouhlá – lidomorna

mnohou oběť ztrávila.

Násilník, kořisti chtivý,

zdvíhal válku svévolnou,

meč napřahal zlostně mstivý

na chudinu nevolnou.

Během věků se ritíři

vystřídali – dobří – zlí,

až pak zuřiví kacíři

pobořili pyšných zdí.

Pýcha pomstu vyvolává,

pohrdači zákonem

hubí, ruší lidská práva;

kronika to svědčí všem.

Nad rumem tím svědek volá

bašta, pnoucí se nad ním:

„Jako s hůry, tak i z dola

pych je skutkem neblahým.“