STARÝ UČITEL.

Když poznal jsem ho, byl již bílý kmet,

stár bezmála již devadesát let.

Nevelký, suchý, červený však v líci,

žil u syna a ještě den co den

ven vyšel v alej neb dál po vesnici

a do parku a vracel zveselen

se domů v síň svou a pak u stolu

se usmíval, i žert mu se rtů slét’,

když s domácími seděl pospolu

a druhů dávných vzpomínal i žáků

(jsou teď to hvězdy umění a věd!).

Krk tlustý vadil mu, leč více zraku

jej skličovala slabost. Tak víc z paměti

než z not snad, hrával ještě na klavíru,

a jak se první tóny rozletí,

muzikant starý ožívá v jich víru;

má dosud pevný úhoz, nemate se,

i nástroj cítí, že naň mistr sáh,

a krásně zní, ač stár. A v zpomínkách

duch hráčův kamsi do dáli se nese...

Ach, ano, píseň to, již milovala

Terézka jeho... Co již dlouhých roků

tlí v zemi svaté! A přec jak by malá

jen chvilka byla to, jak včera jen,

co když ji spatřil, zaplálo mu v oku

a opíjel ho sladký lásky sen.

A byl tak plach a bál se jí to říci,

co v srdci hárá mu... Až v staré zahradě –

tam na vodňanských parkánech to bylo –

při červánkovém jarním západě

vzal ve svou ruku její se tak chvící,

a srdce se mu na rty prolomilo.

Terézka jeho! Z rodiny tak slavné –

Světecká z Černčic! On spřízněn s Jungmannem!

On, prostý učitel... se pýchou dmulo v něm.

Však zde v té krásné skříni starodávné,

jež památku tak mnohou vzácnou hostí,

má rodinné ty staré portréty,

miniatury na slonové kosti!

Skříň otevřel a v zásuvce se hrabe;

tu suchými se zasní nad květy,

tu zadívá v tvář... A teď v ruce slabé

list drží starý... Otevřel jej ruče,

a vytřev z očí vlhko, počal číst.

Můj Bože, jak to dávno, co ten list

mu Amerling psal ze slavné své Budče!

Jej nítil k práci, snaze, těšil v trudu

a povznášel – ten vzácný učitel! –

a vždy i druhy zdravíval, zvlášť Dudu.

Kde jsou dnes všichni? On tu sám, ó, žel!

A vzpomínky jak táhnou jeho hlavou,

zas jinde zří se, v městě nad Otavou

ve škole, v práci... Tam i syny ztratil,

pak odešla mu věrná jeho žena –

nu, po letech zas úsměv tvář mu zlatil,

leč kdo ví, jaká dána za něj cena?!

Tak v zpomínkách žil. Ale světa běh

též stíhal ještě, časem čet i z kněh,

až nemoh pak už – a jen poslouchával;

pak slabosti jej, chorob zchvátil nával

a v lože vrh, a pak – pak všecka země

se zachvěla, a sever jako jih

a západ jako východ v červáncích

stál války rudých, děla houkla temně.

On chvěl se o vlast, zdali bez pohromy

z té bouře vyjde, štastná, klidná zas...

rád dočkal by se... nedočká se as,

ta krutá nemoc dřív mu síly zlomí.

To bylo v onen nad vše chmurný čas,

kdy ustupoval Rus a zrada věc svou páše.

„Jsou chvíle jeho žití sečteny!“

děl vážně lékař ku plačící snaše.

Ta otřela zrak slzou zkalený

a šla. „Tatínku, vítězství je naše!

Nu, máte radost? Po válce a boji!

(Bůh odpusť lež mi!) Zde to právě stojí:

Vlast svobodná!“ Kmet pohnul sebou prudce

a usmál se a sepial zhublé ruce.

Cos promluvit chtěl, selhal mu však hlas.

„Vlast svobodná,“ jen šept. A tiše zhas.