STARÝ ŽEBRÁK.

Jde stále se mnou, vím to, vím,

jak věrný stín jej všady zřím,

mám soucit s ním,

však pomoci mu mohu málo,

byť mne to třeba život stálo.

Dost málo chce, je spokojen,

lze snadno ztišit jeho sten,

ať noc či den;

však i to málo nelze dáti,

a to mne jistě jednou schvátí.

Chce úsměv, který okem blysk,

chce vlídný pohled, ruky stisk

mu velký zisk,

chce, nad tím snad by štěstím zhynul,

by kdos jej k srdci vinul.

Je tichý, není dotěrný;

však v bolu svém, jenž nezměrný,

je příšerný;

jak výčitka tu stojí němá,

že stále, co chce, posud nemá.

Ó, hádanko, jež se mnou jdeš,

zda v hrobě klidu nalezneš?

– Až ty, já též!

mdlým šeptá rtem a jeho oko

zří v duši moji přehluboko.

A umlkám, neb znám ten hlas,

to on, vždy v písních mých se třás,

jej slyším zas.

Ten žebrák – slza zrak mi rosí –

mé srdce, o lásku jež prosí.