ŠŤASTNÁ NOC.

Má matko předrahá, která jsi nad hvězdami,

která jsi pod zemí a tady vedle mne –

svou ruku podej mi, a půjdem’ nocí sami

a cestou řeknem’ si, jak vše je tajemné...

V tmách voní obilí, v něm chřástal drsně zpívá,

za námi chvílí zvoní bosé kroky čís’ –

noc kolem nás je pohnutá a živá,

a jako přízraky z ní svítí bílá těla bříz...

Teď všem se zdá, že život spí a spí i věci,

že černým rubášem svět celý zahalen...

A přece slyším v dálce řeku slavně téci:

nesčíslný pláč a vzlyk a sten...

Nad lemem obzoru zář bledá prosvítává,

a hvězda hvězdě dává znamení –

věc každá jako v zamyšlení vstává,

a přece ještě daleko je do dnění...

Je mnoho tajemství před námi smrtelnými...

Skal zamlklost z nich nejvýš záhadná,

když vzhlíží k nebi zraky osleplými:

horskými jezery, jimž není dna...

Však nechci z toho, co je zakázáno –

co slední den Ti darem v lokty střás’...

Mně ještě sterým kouzlem voní každé ráno,

a písní lákavou zní jitřních ptáků hlas...

To pověz jen: – žár života, když nejruději zpívá,

proč mdlobným znavením je vždycky provázen,

a proč, když život ztichne, noc se připozdívá,

nad ložem potem provlhlým hedvábný vstává sen?

Proč touha splněná vždy novou touhu zrodí,

proč, sotva zvíme cos, hned jiné znáti chcem’ –

a nejvíc ze všeho: kam jako bílé lodi,

až signál bude dán – na věky odplujem’? – – –

A raděj neříkej! – Hle, stromy podřimují...

Je všecko v spánek vhrouženo... Já s Tebou sám...

Paprsky hvězdné na nebi síť snují,

a já v svou vlastní hloubku pronikám...

Jen, matko milená, buď této noci se mnou! –

Dnes pro mne příznivá je konstelace hvězd...

Hle, kvete kapradí – van zvoní hudbou jemnou,

a štěstí prší z měsíce, jak stříbro do mých cest.