Šťastné manželstvo.

Povstává s klekátka vážná vdova,

bývalá manželka kolářova;

růženec levicí pevně svírá,

pravicí s tváře si slzy stírá;

k nebesům zdvihla se prosba vřelá

za milou dcerušku, za manžela.

Dceruška zbožná se modlila zvroucněle

s horlivým zástupem v posvátném kostele.

Aj, tu již přichází z chrámu domů

prostředkem kvetoucích sličných stromů,

uctivě k mateři hned se shýbá,

vášnivěj’ než kdy jí ruku líbá;

zjařená dcera se k matce kloní,

slzičky na její ruku roní.

„Co se ti stalo, má dceruško rozmilá,

že se’s tak vzbouřená z kostela vrátila?“

„Matičko, potřebná Tvé jsem rady!

Ptal se mne krejčovský mistr mladý,

za chotě chci-li jej sobě vzíti,

on že by povděčně chtěl mne míti;

odpověď rozhodnou rád by slyšel,

aby pak s prosbou svou k Tobě přisel;

prosil, by jeho se naděje horoucí

slovem mým splnila v neděli budoucí.“

„Dítě mé jediné, tato zpráva

úlohu velikou matce dává;

ráda bych blaženou Tebe zřela,

vezdy bych šťastna být s Tebou chtěla;

proti Tvé vůli já nechci státi,

sama však nemohu radu dáti.

Nemajíc na živě dobrého tatíčka,

o radu požádej moudrého kmotříčka.“

Poručník kmotr ji vítal vlídně,

vyslechnul prosbu a mluvil klidně:

„Domácí synky mám v pilném oku,

všímám si bedlivě jejich kroků;

Václav se příkladně žíti snažil,

otce i matku svou ctil a blažil;

pro milou povahu, pro zbožnost, pro ctnosti,

požívá veliké úcty a vážnosti.“

„Vrátil se z tříleté těžké vojny,

přinesl ctností svých prospěch hojný;

bez vady vyváznul z nebezpečí,

hvězdičky na límci o tom svědčí;

ba co víc, zachoval zbožnost svoji,

a to má největší cenu dvojí.

Piš mu, že bychom jej v budoucí neděli

u ctěné matky Tvé ochotně slyšeli!“

Odpověď žádanou Václav čekal,

záporné zprávy se teskně lekal;

avšak jen maličko v duchu klesal,

maje list Ludmilin hlasně plesal.

Neděle Boží mu slavně věští

radostnou budoucnost, stálé štěstí;

v blahu svém žijí jak vtělení andělé,

pracují, modlí se nábožní manželé.