ŠŤASTNÉ VEČERY.

Na bleděfialovou látku hedvábnou

bys měla obrázek mi hezký vyšíti:

kuchyňku vaši důvěrnou a převábnou,

jež z paměti mi nechce vyjíti.

Zřím v přítmí třepotavý štětec plamenů

po nízkém stropě na večer se míhat,

a cítím v srdci teplý zurkot pramenů

splav citů nad hráz touhy zdvihat.

Je venku máj a v kamnech klestí praská,

i měsíc vyšel steskuplný nad nivy,

v mém srdci zpívá naděje i láska,

moře mých citů mají přílivy.

A slova jdou: jak z pastvy ovcí stáda,

jak večer ve své hnízdo ptáci,

tvá matka vypráví, co kdysi měla ráda,

a tklivou vzpomínkou se v mládí vrací.

Tvá dobrá matka: malá, suchá žena

s úsměvem teskným kolem drobných úst,

tajemství zná, čím stoupá žití cena,

jak zrno radosti ke hvězdám může růst.

Tvůj otec stále úsměvný s tvým modrým zrakem

má výraz lidí erotických dob,

já chtěl bych býti fantastickým ptákem

a hledat kraje zašlých jeho stop.

U kamen v koutě jako holubička

ty sama sedáš, naslouchajíc řeči,

a nevím, zda má ostýchavost vyčká,

nepokoj srdce mého když je větší.

Nesmělá křídla mají moje myšlenky

a vznášejí se kolem snů tvých splavu,

když hledím v modré oči svojí milenky,

na ozářenou, zplameněnou hlavu.

Pohledy všechny jenom zpola vnímám,

na cestě vozy vět mých v písku váznou,

já obrazu si jednoho jen všímám

a silnici své řeči vidím prázdnou.

Dojemnou touhou duše moje zkvetla,

hovory naše vzrušily mě smíchem,

veselost tvoje do zahrad mých slétla

na křídlech míru v ozáření tichém.

Měsíčná noc je, do dálek mě vábí,

květové hrozny vůní líbají,

těžké mám srdce a jsem láskou slabý,

a moje touhy hnízda nemají.

Nesmírná něha hvězdným kosmem pluje,

pod stany noci nebezpečí není,

a moje touha teď si vyprošuje

od tebe první sladké políbení.