Šťastné zákoutí.

Ta ves tak ticha jako v době moru

ve věčném vláknu jednotvárných dnů –

jen když v ni tulák zbloudí, v svorném sboru

ho vítá hlučná smečka hafanů.

Jsou kolem černé lesy neobsáhlé

a v údolí zas Iuka zelená,

na kraji obzoru pak v řadě táhlé

se pnou Alp hrdých lesklá temena.

A v letní večer v zvonků jemném znění

jdou pestrá stáda řvouce ke vsi blíž –

když na západě v žhavém osvětlení

jak ledné zámky plane sněhu říš...

Tu novin zprávy ze světského ruchu,

zvěsť válek, činů, které páše vrah,

tak zřídka, pozdě dojdou k lidí sluchu,

v nichž rozčilení nevznítí ni strach.

Vždyť budou-li kdy v říši děla hřmíti,

sem nedozní ryk velké armády,

ti lidé klidně jak dřív budou žíti,

jak dřív tu budou zlaté západy.

U krbu jenom oči pláčem rudé

pohřeší hocha v chýži domova,

jenž nevrátí se více v kraje chudé

kdes ze smrtného deště olova...

Ves ticha bude vždy jak v době moru

dny, týdny, roky – věčné vlákno dnů,

a když v ni tulák zbloudí, v hlučném sboru

se ozve svorná smečka hafanů.