ŠŤASTNÍ.

NEBEZPEČNÁ mlčení lehla do našich samot a v hlubinách lesů,

kde nejvyšší vrcholy stromů šeptaly o rozkoších světla,

dlouhý výkřik se zachvěl – a žízeň se sklonila k pramenu krve.

Mezi námi a hvězdami táhnou oblaky země.

Tisíci ohnivých očí do našich nocí se výsměšně dívají města

a v zahradách hudby, kam hvězdy se třásly jak rosa, vůněmi vydechla žádost.

Staletí příští a minulé viny potkávají se v šílenství davů

a ruce, jež umdlené zdvižením k výši a k modlitbám klesly,

o žhavých dotknutích šílí a čisté naše snění nás neposlouchá.

Milé tváře v duši nám sesinavěly, slova zalkla se bolestným smíchem,

žíravá atmosfera naše květ barev a věcí nám vyssála v stíny.

Parami kouří se vody, v nichž plujem, naše vesla v nich zkameněla,

ruce napjaté bolestně sotva je drží pro tíži, nehybně visící do vln,

a závratí jala nás suggesce hlubin.

Tak promluvila tma k vaší duši, ale němá k bolesti vaší

a k pohledům vašim, jež ztratily hloubku, zůstane země:

sen její bloudí daleko před vámi, slabými, v tisíciletích,

vonný a třesoucí se v paprscích Nejvyššího.

O šťastní, kteří jste vstali z těch chvílí volni a čisti

a otevřeli své oči, zavřené vírem větru nepřátelského.

Podobni Silným, když vyšli v den smrti s modlitbou na rtech:

křídla bytostí vyšších údery svými dávala rythmus jich krokům,

a jejich úsměv, magický, poručil slunci:

Zastav se nade dnem naším a nezacházej,

až dozraje úroda setby a píseň díků zapějem na bojišti!

I zastavilo se slunce nade dnem jejich a nezašlo ani ve staletích,

neboť den vítězů, jenž tisícům rozdává světlo, na věky svítí.

O Šťastní, kteří jste vstali z těch chvílí volní a čistí

a modlitbou svojí jediným úderem křídel dostihli vonných snů země:

ze zahrad neviditelných, štípených tisíci mrtvých, jež čekají vašeho díla,

vdechnete z hluboka vůně posilující.