Šťastný lov krále Lovise.

Král Lovis vyjel dubinou,

jež spala posud v páře,

si z rána na lov s družinou.

Odleskem jitřní záře

všem oštěpy se blýštěly...

Tu u starého buku,

kde rohů zněl ples veselý

do žežulčina „kuku!“,

královu oři v uzdu pad'

gnom sivý s šedou bradou:

„Můj králi, jsi mi příliš mlád,

nezhrdej starce radou:

Vždy v levo hleď,

však v pravo jeď

a co se netýká tě, tam nedej odpověď!“

Usmál se Lovis, hlavou kýv',

dost rád měl gnomů chasu;

dál středem šlo to lesů, niv,

ve rohů plesném hlasu.

Ha, vzácná laň! – Jí v zápětí?

Ó jak lákala krále!

Však radu gnoma v paměti,

bod oře, cválal dále,

jen v levo hled, však v pravo v před

se pustil tmavou houští,

ať mnohý pán a mnohý man

do vousů vádu spouští,

král dále hřmí,

kde hvozd se tmí,

kdo králi, rcete, v něčem kdy odporovat smí?

Kde bystřina v duh tisíce

v skal tříšti rozpěněná,

na levo stála dívčice

nad prádlem nachýlená.

Zřel nahý prs král, plný bok,

zrak nebeské pln vnady,

leč bodl oře v prudký skok,

pamětliv gnoma rady.

Trh' prudce uzdou na pravo,

man za ním nerad pílí

a brouká: „V hlavě nezdravo

má dnes to náš pán milý,

tu pustí laň,

dál cválá v tmáň

a nechá ujít sobě tak růžnou, zlatou skráň!“

Tak jeli v slunce úpalu

den celý bez přestání,

šer sedal si již na skálu,

kus zvěře jeden ani

v tom trysku nebyl uloven,

dnes bude návrat smutný!

„Za kříž buď tesák vyměněn

a zbroj za mnišské kutny!

Ký ďábel do cesty nám hnal

jen z rána toho gnoma?

Líp u číše bych v šachy hrál

a seděl v klidu doma!

Což ani snad

král nemá hlad,

ni žízně nemá? Věru, to bych věděl rád!“

Král jako přikut na oři

svou družinu hnal více,

tu z tmy před nimi vynoří

se čtverhran – šibenice!

Na každém rohu klátili

se oběšenci nazí,

do sebe větrem mlátili,

a jako had se plazí,

syk' jeden na druhého: „Hej!

Už jede! Nám tu schází!“

a druhý: „Tak ho zavolej!“

a třetí, až to mrazí,

křik': „Mezi nás

pojď v noční kvas,

o půlnoci sem přijde sám velmistr náš – ďas!“

A rázem v prostřed čekanu

cos rudou září vzplálo,

jak tisíc žhoucích kahanů

to tančilo a hrálo.

Jak suchý list, slyš větrem svist,

na holi, na koštěti

z tisíců opuštěných míst

dav čarodějek letí

a oběšenci šourají

se s šibenice dolů,

s vrhcábů číší hourají

a křičí v družném kolu:

„Pojď mezi nás

sem v noční kvas,

o půlnoci sem přijde sám velmistr náš – ďas!“

To na levo zřel Lovis král,

jen kříž udělal honem,

a na pravo se dále hnal,

znik chechtot za skal sklonem.

Tak cválali, pot na čele,

až z tmy jak z černé vlny

hrad královský se vesele

vynořil světel plný!

S rachotem dolů padl most,

výš trysk' pak prudkým zdvihem,

„Z vás každý na noc je můj host!“

král k manům děl a mihem

u stolu již

všem plná číš

s úst sňala pečeť hrůzy i cvalu toho tíž.

A s číší v ruce Lovis děl:

„Na zdraví pijme gnoma!

Bez jeho rady, kdož ví, žel,

zda bychom byli doma!

Za laní hnát se? – Nebezpeč

nás mohla krky státi!

Za ženou hnát se? Horší léč,

nechtěj se ani ptáti!

A v pekelníků vnadidla

dát slovo odpovědi? –

Kam vedlo by? – Tož pravidla

ať každý si z vás hledí:

Na levo hleď,

na pravo jeď,

a co se netýká tě, tam nedej odpověď!“