Štastný ubožák.

Těžko sirotě

blouditi světem,

nevlídnou zimou,

palčivým letem.

Těžko jí chodiť

metelí divou,

mlhavým jitrem,

nocí deštivou.

A já sirota,

bídu mám v klíně,

sotva se vyspím

na podstolině,

od cizích lidí

žebrám pomoci,

nešťasten vždycky,

jen ne za noci.

Ach, dratárkovi

po léta mnohá

od samé chůze

zkrvená noha;

samou lítostí

zkrvené nitro...

kdo ví, zda srdci

zasvitne jitro!

Tatíček dobrý

u dřevorubu

život si podťal

při starém dubu;

dub v pádu vzdechnul,

a nešťastlivý

tatíček vespod,

ale neživý.

Když ho pohřbili,

nouze nastala,

do kruté služby mamka mne dala;

dostal jsem hábí,

dostal jsem chleba,

aj čeho bylo

ještě potřeba?

Tam pod Kriváněm

chýšečka stála,

kněžka zimová

nám ji zavála;

mohutnou plecí

vrhla se na ni

v křepotu děsném

s lednatých strání.

A v oné chýšce

bože, přebože,

poblíž kozubku

chudobné lože,

a na tom loži

mamonka chorá –

chorou zabila

búrlica skorá.

A já parobek

na jiné táni

věděl jsem málo –

netušil ani –

a když jsem přišel,

můj bože s nebe!

padnul jsem na sníh,

ale bez sebe.

Nebyl jsem šťasten. –

Mráz byl – a tuhý,

chodil jsem kolem,

den i den druhý;

chodil jsem stále,

bil se do čela,

mě zimná paní

přikryť nechtěla.

Tu já jsem hrabal,

i sněhy tály –

až jsem ho našel,

ten domčok malý;

však nebyl domčok,

jen rumu kupka; –

ach máti, máti,

to tvá chalúpka!

Hrabal jsem v rumu

děsnou záchvatí:

kdeže jsi, kdeže,

mamonko, máti?

hrabal jsem rukou –

a konec díla

mrtvola zlaté

rodičky byla.

V ubrousek bílý,

bídně zedraný,

dal jsem mamonku

do lícné strany,

a mrtvol vetchý

vzal do náruče

a do dědinky

pospíchal ruče.

Na cestě, bože!

sotvy jsem tušil,

jak mozek žhavý

v čelo mi bušil;

stokrát jsem k máti

v slzách se shýbal,

a zas ty slzy

z čela jí líbal.

Tam na hřbitově

vedle tatíčka

tiše zpočívá

moje matička;

ach, křížek nemá

ten růvek dvojí,

avšak můj život

u hlav jim stojí.

U hlav jim život,

radosť u nohou,

a k srdci dal jsem

slzu tak mnohou,

že celý hřbitov,

čas když zavítá,

chudobičkami

mile obkvítá.

Věru, za jara

kolem těch rovů

uvadlé kvítí

pučívá znovu;

svit se u věncích

po keřích svíjí

a libě dýše

květ robinií.

Není na hroby

svíce vetkána,

zlatem však na nich

pálá děvana;

loubí kustovnic

podál se klene

a kol se modrá

kyprosť brljene. –

Zbyla jen torba, –

šlo to do světa,

ale po štěstí

na vždy už veta;

pryč jsem utíkal,

dráty na pleci...

ale bolesti

nelze uteci.

Jenom u večer,

při odpočinku,

když dlouho myslím,

zaslechnu: „Synku!

nesmuť nám! slyšíš?

Chor jsi a bledý,

my přišli tajno

sem na besedy.“

A vím, že vedle

tajně zasednou,

těší mne, šepcí,

až hvězdy blednou.

Tenkrát mi šťastně,

bědnému tvoru,

ach, já bych umřel

bez těch hovorů! –

Ach přijdi, přijdi,

oblaku šerý,

já se již těším

na ty večery;

já se již těším

na tu rozpravu,

až složím k slámě

těžkostnou hlavu.

Hoj, tam dědinka,

dobří tam lidé!...

někde v koutečku

místo mi zbyde.

Přijdou mi zase,

noc bude z mála;

mamonka hvězdkou

známku již dala.

Vida, tam, vida,

jak se ligoce!

to již mi kývá

mamka po oce;...

dobrá mamonko,

taťku pečlivý,

vždyť já jsem přec jen

člověk šťastlivý!