STÁT JSME MY!

Nikdo by ani nevěřil,

jak před krátkým poměrně časem

pověstný onen panovník žil,

jenž o sobě tvrdil „stát já ‘sem!“

Jsou tomu teprve století dvě,

co ve francouzské zemi

vlád’ Ludvík XIV. k ozdobě

své době a obáván všemi.

Sice se jeho národu

skvěle nevedlo právě,

ale tu poznal přec výhodu,

že slunil se v králově slávě.

Než ani ta sláva trvání

věčného neměla. Bídu

i potom však trpěli poddaní –

až počalo svítati v lidu,

Zvěst volnosti otřásla dušemi

a z prachu se zvednulo čelo,

pěst sevřela se, a „stát jsme my!“

z tisíci hrdel to hřmělo.

Požár se úprkem šířil. A král

Ludvík XVI. krátce

na to před soudem národa stál

co nepřítel vlasti a zrádce.

Královská hlava lešení

v den osudný zkrvavila,

s ní do koše poddanské cítění

spadlo a paruka bílá.

Myšlenka rovnosti, svobody

na výboj do světa spěla,

na trůnech před svými národy

v strachu se knížata chvěla.

Toť nové doby začátek,

tisíce v zápas šli pro ni

a v čele jim jel mladý rek

Bonapart na bílém koni.

Sto let minulo. – Lhář nebo tmář

náhle se odváží tady

národu dneska vrhnouti v tvář

výčitku velezrady!

Rozhorluje se, že s přáteli

a bratry zacítil vřele

a neřídí se povely

starého nepřítele! – –

Ne, my se nechceme navrátit

k šťastně střesené době!

Leckomu ukřivdit může lid,

však zrádcem je pouze sám sobě:

když dá se osedlat ještě dnes

veteší středověkou

a nevyčistí jak Herakles

chlév ku předu bouřící řekou!