Statečnost lásky.

Slunečko se za bor chýlí,

den se k hrobu ubírá,

v dálku hledí dlouhou chvíli,

před zraky vše usíná.

Jen jinoch kráčí v svět ten dále,

s matičkou se musil loučiti,

v myšlence, že bojovat má stále,

své žití snad tak záhy skončiti.

Vidí dosud hořké slzy matičky,

vždyť jediný jest její obranou,

v zmatku kráčí den celičký,

však dosud se cítí pod její ochranou.

V jeho duševním pak snění

slyší rány v dáli hučeti –

co běda jest v mém žití změny,

již vidí střely vše kol sebe ničiti.

Meče řinčí, kopí bodají,

trik, řev, slyšet ze všech stran,

vzpomínky na matku jej hlodají,

snaží se jim však ubránit ze všech sil.

Mladý vojín se k předu tlačí s meči,

pušku rovná k líci své,

jest odhodlán s nepřítelem k seči

a nesmí chránit žití své.

Statečnost pro matku v jeho boji,

již mu letí rána v ústrety,

krev se řine, tělo dosud stojí,

oči zírají do dálky temnoty.

Poslední vzdech volá máti,

nepocítím více tvoji lásku

a tisíce polibků s pozdravem letí,

v boji jsem roztrhnul naši pásku.

Darmo matka čeká syna zpět,

ráda by jej vzhlédla v loktech lásky mateřské,

marně čeká, by společně pozdravili máje květ,

vždyť v zem již uloženo dobré srdce synovské.

Dokonal život na poli válečném,

mládí jeho ukončila krutá rána,

pro lásku matičky choval se statečně,

v nebesích mu budiž odměna slavná.