STATEK

Jak celý život byl bych prodlel tu,

mlče u okénka hostinného statku;

jak povždy byl bych rolník ten,

jenž dlouhá léta svá ven zíraje

ví, že kámen, zasazený v dlažbě záspi,

bude se tu v hlíně zračiti

stejným obrysem i v smrti jeho den.

Cosi záhadného,

nevelká mlha-vatra,

vychází velmi zvolna za střechou,

matně oblá stříbromha;

vylije zoubek slemene,

jenž truchle zčerná, ostrý oharek,

spálený jak všechno proti luně.

Jen krátký, zádumčivý den

byl někým pro mne otevřen.

Připozdívá se. Nevědomý spánek

už z koutů počíná se řinout

a k mysli pozvolna se blíží.