Statkář.

Po otcích zámek zdědil s lány, lesy,

park veliký a pustou bažantnici,

na blízku dubů háj v zažloutlé směsi

a rybníky pod září slunce spící.

Jak vesele se takto žilo, věru!

Den uběh’ v pitkách, dobrodružství, křiku!

Host řídký v kolleji, v kaváren šeru

u karet proseděl a kulečníku.

Ó, jaké bouřné schůze, jaké pitky,

a jaký oheň, jaké rozvášnění!

O dámu tajný souboj na bambitky,

a hned zas při champagnském usmíření...

A ženský svět se zbláznit mohl láskou

na vzdorném rtu ty tmavé vousky zříti,

když v restaurantu s veselou svou cháskou

cos řečnit počal, pěstí na stůl bíti!

Vše hřmělo zrovna, sklenice se chvěly,

co markér žvatlal v zem se ukláněje

a přátelé co bravo! bravo! hřměli

a z kořisti co ssáli do krůpěje.

A tu se stalo jednou z nenadání,

na pohřeb matky že se domů vrátil,

sta hostů čekalo tu s vážnou skrání,

a jej snad poprv pocit děsu schvátil...

A po pohřbu když s tvrdou, přísnou tváří

stařičký přítel udílel mu rady,

a že tak špatně s jměním hospodaří

a kterak ubíjí svůj život mladý:

Zas vypuk’ v pláč, jak dítě počal plakat,

svou česť, svou mužnosť, přísahy a plány

na pomoc počal z koutů srdce lákat

a těšit tím svůj život rozervaný.

On viděl, jak vše v úpadku a zmaru,

obora pustá, vymýcen les zpola,

a pole podobny jsou suchopáru

a v zahradě jen místa čnějí holá...

Vše pustější a záhadnější, tišší,

vše jistý zmar jak čekalo by rázem

bez naděje, že kdos tu bídu slyší;

byl podzim již a listí sprchlo na zem.

Ó, jak tu hnusno, jak tu pusto bývá!

A v konírně a v chlévech prázdno skorem;

tam služka táhle při dojení zpívá

a paprsk sluneční se dere horem.

Co číst, co dělat, zima jak je dlouhá!

A knihovna jak sešlá je a stará!

Tak časem dávná budí se zas touha

a láska ku hře vášnivě v něm hárá...

Jen klavíru mít známou melodii,

přítele tenor snivě vibrující,

mít krásnou ženu s bílou nad sníh šíjí,

kankán v střevíčkách krátkých tancující. –

Se zoubky, jež se zakousnou ti v rámě,

a s očima, jež vášní řežavějí,

a v hnusu třebas váleti se jámě

co requiescat dí ctnosť tvá i její.

Pah! jak tu pusto, jak tu hnusno kolem,

vše v rozkladu a k práci málo síly!

A srdce mře tu teskností a bolem...

Ze všeho trapné upomínky zbyly.

Eh co! je třeba zřít své druhy zase;

ba v hnízdě tom je každá chvíle trudná!

Tak sjeli se sem v podzimním tom čase...

Ba, na dno ať ta vyčerpá se studna!

I ten s tou tváří rudou, černým frakem,

ten anekdotář i ten mudřec tichý,

jenž pokrčuje rameny a zrakem

blikaje stále, slzy ronil smíchy!

A zas to šlo a řádilo to dále,

dluh ke dluhu a prodej ku prodeji,

však s koncem hrozným, jenž spěl nenadále,

vše nádherněji šlo a veseleji...

A odnikud když nemoh’ brát už, chtivý,

když vše už pádu bylo na pokraji,

tu statkář jakýs, úslužný a lstivý

po půjčkách půjčku vnucoval mu v taji.

A s dražbou poslední když ztratil druhy,

když k holi žebrácké tak čas byl pravě:

jej s revolverem našli v prostřed struhy

ve spustlém parku v zkrvácené trávě...