STÁTNÍ PRÁVO.

Je trochu dětství v bezděčném tom zvyku.

Čím zběsileji větry v polích lkají,

tím útulněji bývá v čeledníku

a pohádky se nejlíp poslouchají.

A když jsou sněhem zasypány lány,

když obloha je divým smutkem siná,

když teskným krajem krákorají vrány

a nad chatami kvílí meluzina –

tu čeledník je pravým koutkem ráje,

pohádky plynou, král se střídá s králem,

pod okny princů krásná hudba hraje –

a čeledník už nepoznal bys málem.

Kdos pootevřel ostýchavě dvéře.

Uprostřed jizby stanul hošík v pláči.

Ach ovšem, ovšem, něco od večeře...

A zaraženě hledí posluchači.

Ne, nejsou zlí... Jen zalekli se trochu...

Pár sešlých hadrů v pohádku se smeklo...

Jíst dostaneš, však pěkně zavři, hochu,

by z čeledníku teplo neuteklo.