STATNÝ JONÁK.

PŘEC ve světě bych něj raděj’

byl kovář s celou duší;

on do žhavého železa

tak silnou rukou buší

a nechce-li se dělit

a nechce-li se celit,

on jednou ranou mohutnou

je rozrazí, neb skruší!

Však byl bych také rolník rád,

vždy na své půdě stoje,

na vlastní roli poháněl

bych statné koně svoje,

svou setbu měl a sklízi

a přišel-li kdo cizí

a chtěl by mi jen hroudu vzít,

bych „Vari!“ řek’ – „je moje!“

A také bych si líbit dal

být králem velké říše;

můj trůn nad židlí poctivce

by nestál o píď výše;

kdo nuzný, měl by chleba

a každý, co mu třeba

a každý měl by právo své

a žehnal by mi tiše.

A přece budu ve světě

jen jak to osud velí;

však osud vzíti nemůže,

co srdcem být jsme chtěli:

jít ku předu a stále,

být v práci vytrvalé

dnes čacký hoch, pak statný jun

a v životě muž celý!