Stavby.

Když vidím stavby ohromné,

jež pnou se k nebesům,

já stanu tam a hledám v nich

sta snův a básní, dum.

Veliké básně z kamene!

sny řidší pavučin

a dum se táhnou oblouky

a sloupy věků stín.

Co vzduchem všecko třáslo se,

to na nich utkvívá,

neviditelná mlha dnův

a roků tesklivá.

Když nade mnou se gotika

k obloze vypíná,

má duše s ní tam k lazuru

toužiti začíná.

Když byzantika zlacená

se jeví duši mé,

my spolu do pohádek vždy

zázračných zbloudíme.

Ta velká vidím klenutí

a skvosty mosaik,

co na nich visí písniček

a mnohý pláč a vzlyk.

Co radostí se zachvělo

tím pohádkovým snem,

a věků přešlo, přelítlo

přerůzným akkordem!

Divadla, chrámy, paláce,

na každém jiný dech

nechala doba minulá –

tu jásot a tam vzdech.

Však na všech stejně spočívá

veliká báseň v snách,

ať v kopuli neb ohromné

areny ve troskách.

A na všech velký života

se zračí němý rys,

co teď se chvěje, letí kol –

tam jinak žilo kdys.

Proto k nim hledět, nemohu

bez srdce zachvění,

v té smělé kráse nevidím

jen němé kamení.

Ach mluví řečí velikou,

jež padá k srdci sem,

já cítím – v šedou pohádku,

že také zapadnem.

To vše, co teď se vlní v nás,

jak chmýří zachytí,

a snad jak já tu vlnu kdos

v svém srdci pocítí.

Snad bude čísti, co čtu já,

a zrosí se mu zrak,

snad uzří na tom kameni

též velké básně znak.