Stavěli lidé chrámy z kamene,

Stavěli lidé chrámy z kamene,

k podobě své tvář boží vtesávali

a mysleli, že tvoří arcidíla.

Tak projevit se měla boží síla:

myšlenek rozpětí dát klenby vzmach

a její přítmí pojmout hrůzy strach

před soudem posledním.

Kadidla dým

měl v mlhu zahalovat

tajemství zázraku

a do mraku

pochovat pochopení.

Lid v prsa měl tam bít se, na modlení,

pokoru ve zraku.

Práh chrámů Bůh však minul.

Na oltáři,

kde tělo Jeho, spjaté zlata září,

za zvuků varhan kněži rozdávali,

se zalíbením zrakem nespočinul.

Šel do samoty. Nohou kráčel bosou

zelenou loukou, postříbřenou rosou,

kde v květech odlitky hvězd vykvétaly,

a dál pak, v les, kde větve proplétaly

se v klenbu mohutnou. Neustrnula

v svém rozpětí. A každá větru vlna

tou spletí pohnula, že vůní plna

a šumu byla, který hymny pěl.

A slunce monstrancí když na nebi

se vzneslo, symbol oplodnění země,

dotkl se Kristus vonné kory jemně

a vešel v chrám, jejž sám Si vystavěl.