Staveniště.

Dům starý bourají; už místy

je střecha dole, azur čistý

se dívá v šerých jizeb klín,

nad nimi mraky v letu stanou,

na tapetu zří malovanou,

tu skvrnitou, tam potrhanou

a vrhají tam černý stín.

Jak po požáru stěny holé

ční k nebi, obrazy z nich dole,

směs rumu v dveřích veliká

jen stále roste pod ranami,

pod nimiž chví se oken rámy

i prohnilé juž stropu trámy,

jež rve a trhá motyka.

Strom sousedního sadu dívá

se zvědav sem a hlavou kývá,

pták polekán sem zaletí;

strom vzdychne: „Co se tu vše stalo!“

Pták: „Tady se kdys milovalo!“

A vítr: „Věru jak to málo,

co trvá v lidské paměti!“

A křik a hlomoz dále hlučí,

sta motyk tu a kladiv zvučí

a seker pád a píly hvizd

a lidských bludů, lidské práce,

snů, vášní, bojů, resignace

se hroutí jedna dekorace

a z knihy města rve se list.

Zda z těch, již pracují tu v potu,

kdos jedinou jen pojme notu

té dozpívané písně zde?

Dav hlučí dále, kol se rojí

a mechanicky, kola v stroji,

za prací svojí v léta znoji

bez myšlenky jak ve snách jde.

A přece za tím oknem tady

zřel často k hvězdám snílek mladý,

tam sladký lampy hořel svit,

a vedle v jizbě dívka dlela,

ve zlatých vlasech ukláněla

za květináčem úběl čela

na jehly jednotvárný kmit.

Co výbojných snů, touhy sladké,

jak dlouhé boje, štěstí krátké

zde choval tento starý dům,

v němž schodiště, práh, stěna holá

jsou románu jen kapitola,

jenž nedožit, jen vyčtěn zpola,

se rozpadává v prach a rum.

A brzy nových trámů řada

na obrovitou síť se spřádá

a brzy v obzor mlhavý,

jejž kouř a dusná pára kryjí,

pro chmurnou žití poesii

se nové jeviště tu sbíjí,

a herci – ti se dostaví.

A nový shon a práce nová

a hlasný pláč, bol beze slova

v dům nový budou slavit vjezd.

A pak se zavrou okna, dvéře,

a co se bude hráti v šeře,

jen tuší, kdo se tudy béře

kol spících domů v záři hvězd.