Stavitel a král.

Není učeníkem mojím aniž může býti,

Kdo se mého jha i zákonů mých leká,

A kdo za mnou, kříž svůj nesa, nechce jíti,

Komu více platí láska u člověka

Než má milosť blahoplodná, věkověká;

Kdo se nechce světa zbýti – odřeknouti,

Nemůž’ učeníkem mojím býti – slouti.

Podle toho sami již se suďte,

A všech sebeklamů prosti buďte,

Aby na úhonu těžkou sobě,

U všech vidoucích vás ku posměchu

Po kratinké době

Nebylo všem zjevno, že jen jako věchu

Měli jste mé jméno, ke mně jste se znali,

Zákonem mým ale že jste pohrdali.

A proto již prvé suďte se a zkuste,

Srdce-li je čisté a není-li pusté;

Zdaž je vůle Bohu věrná, přímá, pevná,

By má láska ve vás mohla býti zjevná

Blahoplodném dobrých skutkův po ovoci,

Vedle vůle mojí na oslavu Otci.

Či by z vás kdo, chtěje stavěti si věži,

Nezasedl sobě prvé na poradu,

Nepočítal-li by pilně jak náleží,

Prohlédaje potřebnému ku nákladu,

Zdali peněz, jež má, dosti jest či není

K dokonání všeho díla při stavení?

Stavitel to moudrý u sebe vše váží,

Aby jist byl, že nic jemu nepřekáží

Ku početí díla, jež chce zbudovat;

Aby, polože snad k věži základy,

A nemoha stíhnouti pak náklady,

Nemohl též věže dokonat.

Tehdy – to již napřed dobře vidí –

Počaly by smáti se mu davy lidí,

Prstem naň ukazujíce,

A potupně říkajíce:

„Hle, bloud věži stavěti se jal,

A teď, ač rád by stavby dokonal,

Chuďas – nemůže ni výš’ ni dál.“ –

Aneb který opatrný král,

Jenž by na vojnu se bral,

Jeda s tisíci desíti

Proti králi mohútnému,

Který s tisíci dvacíti

Táhne proti němu,

Zdali prvé neusedne,

A své šiky neprohledne,

Aby zvěděl: zdaž na jisto lze mu

Potkati se s mocnějším

Protivníkem svým?

Jinak sice k mocnějšímu tomu králi,

Pokavád je s vojskem ještě v dáli,

Pošle s prosbou, s dary posly svoje,

Dožádať se hledě smíru a pokoje.

A tak ovšem hleď též každý z vás,

Dokud ještě máte k tomu čas,

Seznať síly své a vůli mou,

I má slova, jež ku spáse zvou:

A hlediž, ať můžeš na vše příští leta,

Odříci se marných věcí toho světa.

Nebo vězte

A vždy toho střezte:

Učeníkem mojím nemůž’ býti,

Aniž ke mně má dost lásky řádné,

Kdo do sebe síly té necítí,

Odříci se všeho, čím tu vládne,

A kříž nesa, za mnou tiše jíti.