STÁVKA. ([I.])

Prostorný, začazený sál už lidem nabit byl

a za ním zahrada už také byla plna.

To velké množství pojmout ale nemoh

ni sál dělnické hospody,

ni její kaštanová zahrada,

z níž jindy v dálce vidět mohl jsi

stožáry huťských komínů jak lodi v přístavu

a kouřů plazivých jazyky roztáhlé,

jež mísily se s oranžovou zátopou

čpavého dýmu, který valil se v širokých pletencích

z komínů huťské ocelárny.

Za nedělního odpoledne jaksi poklidně

sem rachot z dálných hutí zaléhal,

když dělníci tu hráli v kuželky,

neb u stolů když neprostřených seděli

popíjejíce, co vedle v sále zněla muzika...

A večer měsíc světlo svoje stonavé

když skrze listy kaštanů sem proléval,

tak sladké nějak posezení bylo tu,

když udivené oči elektrických lamp

jak v špatně ukončené pohádce

tam v dálce svítily

jak bájných nestvůr fantastických tlamy fosforné

na širém moři kdesi v ohromnosti oceánu...

Dnes pohled na hutě však truchlý byl –

neb všechny ohně ve vysokých pecích pohasly,

i v ocelárnách hrušky obrovské svým svitem šlehavým

umdlených očí dělníků víc neoslňovaly.

Kujného železa růžové špalky víc k válcům přiváženy nebyly,

a hadi kolejnic a pruty drátů syčících

víc po zemi se v šerých neplazili dílnách.

Ty černé komíny ve vzdoru neznámém dnes čněly do výše,

neb dole z tlamy zlé

přestala chrliti se láva železná.

Ba ani po haldách dnes s hunty struzky žhavé nejezdili,

sochory pohozeny ve skladištích ležely.

Do temna požár struzky rozlité víc nesvítil,

a noci byly bez záplavy.

Komínů hustý les lkal do výše,

jak chrámů rozvrácených štíhlé pilíře

by v němém zoufalství tam byly ustrnuly...

Chudobné domky své dnes opustili dělníci,

svou silnou armádu do bitvy nekrvavé svolali

a ženy jejich s nimi šly,

nezdravé děti své vedouce s sebou

a u prsů vyschlých držíce nemluvňata hladová.

Jak myši z doupat svojich vylezli

i muži ohněm osmahlí, i chlapci jejich vzpurní,

i jejich holky hubené, jimž nejvíc bylo líto,

že pro stávku snad muzika se příští odloží.

To bylo krků hladových, jež chtěly větší sousto chleba!

To bylo pěstí zaťatých, jež vzepřely se k boji!

To byla shromážděna bída lidských mravenišť,

to byla tragedie lidských pokroků,

stín strašný uproklínaného kapitálu.

Hle, dav ten dlí tu srocen jako k vzbouření,

pohřížen v němé svoje zoufalství a v hlad svůj bolestný,

a jistě – kdyby moudrost státnická

o pořádek veřejný se byla nepostarala,

kdož ví – – buržoa klidný ze svého pohodlí

moh býti vyrušen. Však takto dobře je mu dál,

neb pyramidy lesklých bodáků jsou pohotově v kasárnách,

instrukce rozdány.