STÁVKA. (II.)

Po sále

náhle ztichlo vzrušení, neb na stůl vystoup’ v pozadí

zvolený řečník.

„Přátelé, bratří, v hodinu dnešní tyranům svojim

odvážný všichni boj vypovíme.

Tíha té chvíle

na srdcích vašich krutě as leží.

Vy víte všichni, strádání svoje

že jste jen zmnožili dneškem.

Nuzný kus chleba, almužna bídná,

kterou vám dává kapitál lačný

za vaši práci v tom huťském pekle,

kde v žáru děsném vysychá svalstvo,

scházet vám bude po ten čas boje.

Přítomnost vaše dosti však svědčí

o vaší odvaze trpké a nepodajné.

Mzda naše bídná po pomstě volá,

my ale pomstu nechceme strašnou,

nebo by nad vším, měšec čím vládne,

odplata hrozná musila hořet,

svět starý celý v trosky by musil

zvrátit se bídné. My ale víme,

nikdy že nevzkvet blahobyt lidstvu

z krvavých trupů. Guillotin blyskot

nad lidskou šíjí doved jen zhoubu

rozesít světem. Zoufalá píseň

velikých revolt protivna nám je.

My prapor lidství, svobody čisté

nechceme střísnit šlechtickou krví,

svět starý, víme, zákeřnou dýku

sám na se brousí. Pod tíhou pušek,

bodáků, kulí, mistrně slitých děl rychlopalných

regim se starý udusí sám.

Na nás jest jenom čekati klidně,

odplata hrozná až přijde sama;

až v siné noci nejmíň čekána

v zátiší vill se přikrade zhoubná,

prohnilá města neslyšně řítíc,

tisíce vinných do hrobu klátíc

bez krveprolévání.

Vědomí síly, která je v nás,

k závratným povede cílům.

Neboť my, třeba otroci ještě,

třeba jen trpné sloupoví my jsme,

společnost celá na kterém stojí,

třeba jen stádo bez vůle, moci,

postupem času vyrostem k výši,

o které nesnil filosof žádný.

Na plece naše doléhá ovšem

veškerá síla veřejných břemen,

k zemi nás tlačí klerus a vláda,

tak jako když Israel úpěl

pode jhem faraů při stavbě pyramid.

Pro sebe ovšem budoucnost lepší nezbudujeme.

Za to však děti, vnukové naši šťastnější budou.

Neboť již světem záplava ranní probleskává.

Neboť již naše vítězná píseň pěje se v dolech i na stožárech.

Neboť již pochod dělnických šiků hrozivěj’ duní

než pluky vojenských batallionů,

a prapor rudý

záři svou slavnou rozlévá zprudka

nad lánem lidstva, do květů žene krvavé máky

k úrodě příští.

Přejdem však k věci.

Co nás dnes k boji přimělo, bratří?

Žádali my jsme společnost slavnou,

aby nám hutě do vlastní dala snad správy?

Vždyť my jen, víte, o větší kousek prosili chleba.

A co že, přátelé, bylo nám dáno?

Nechtějí s námi jednati ani.“ –

Dav šírý lačně naslouchal,

byť všechno to mu dávno bylo známo.

A oči lidu chvějně, radostně

na vůdce svého patřily,

neb v chvíli té zrak jiskrný

pod rozčechraným vlasem plál

jak žhavých jisker světel dvé,

že řek bys jistě, asi tak

že v středověku kacíři

před lidem v kaplích kázali

o simonii církevní a lenošení mnichů,

o svobodě všech svědomí a vykoupení stavů

a o dogmatech zpuchřelých, jež pokryl času prach.

A dávný lid as sotva vděčněji

své kazatele poslouchal,

než tito muži chudobní

a žen jich zástup nadšený,

neb hnutí nové nesporně

ráz náboženský přijalo.

„Nuž, jestli kopli do nás na hutích,

jak do dobytka tažného,

a nepovažují-li za vhodno

jak s lidmi s námi jednati,

my tedy donutíme je;

a byť se mělo protáhnout

přes měsíc naše jednání,

my neustoupíme. Jak jeden muž

my budem stát, jak nerozborná hráz –

ať vlny zloby jejich bezmocné

se přes skal našich valí tvrdé štíty.“

Číhavé ticho úporně vzdychlo nad hlavou davu.

To byl jen moment... Rozhodný moment –

než duše davu, skrčena v nitrech

do šera sálu vykřikla žhavě

před velkým odhodláním.

Všichni stáli zmlklí bázlivě

– ztuhlá massa v tichu hrozivém –

bez ozvuku. – – –

Poplašné fanfáry válečných polnic

rozsekly prudce zdusený vzduch:

„Na všechny cesty pošlete stráže,

za noci, za dne u vesnic bděte.

Kapitál drzý obludnou hlavu

poznovu zvedá.

Na koních jeli do vesnic posli

ku práci svolávat čeleď.

Slibují hory, slibují doly,

tak jako dříve nám.

Závody stojí a ve všech dílnách

kladiva ztichla.

Však na stráži bdíti musíme všichni,

aby se nikdo přemluvit nedal.

Bratří, já končím, boj náš je prudký,

vítězství ale, věřte, je jisté.

Buďto my v boji pozvednem k výši

prapor svůj rudý na vzdory tyranům,

aneb padnem v hrdinném boji,

ubiti k smrti.“

Nadšená ozva prohřměla sálem.

Tisíce rukou tleskalo bouřně, vítězstvím jisto.