STÁVKA. (III.)

Muži se rozešli k zamlklým vískám,

stráže své na cestách rozestavěli.

Ač ženy smutné plakaly hořce,

odešly přece s dětmi hladovými

do svojích doupat...

Vůdcové lidu do rána bděli,

ztlumeně rokujíce u prázdných stolů.

Po třicet dní tak dleli na křižovatkách,

po třicet dní se scházeli k poradám,

hovory vedouce v zástupech šírých

plamennější a odvážnější.

Doma však truchlé plakaly ženy,

hladové sténaly děti.

Pořádek veřejný porušen nebyl.

O ten se postaral hejtman náš dobrý,

na dvě stě četníků do města povolav

a vojsko požádav, by připraveno bylo.

Bída však krutá

ryla už v tváře žalostné vrásky.

Kupci již na dluh nechtěli dávat,

podpory všechny rozdány do krejcaru.

Na hutích noví přijímáni dělníci

a na sta vzbouřených již z práce propuštěno.

A byli velmi mnozí, kteří doufat přestali,

neb proti Obludě přec byli slabí.

A nemohli než znovu jít

se srdcem rozjitřeným v potupě

a zas se nechat urážet

a zašlapávat v prach,

neb dětí nářek hladový zněl příliš bolestně...

Tak po bitvě té nekrvavé nezbylo,

než slabosti vědomí trpké a v hloubi duše zášť,

a pěsti, které vzpurně byly zaťaty,

zas poklesly...

Však prapor rudý na planinách vlál

a píseň práce z hloubi duněla,

když parní kladiva se zase vztekala,

když plamen vzedmutý šleh znovu z pecí v noční tmu

při elektrickém osvětlení závodů.

Však prapor rudý prudčej’ na planinách vlál!