Stávka literátů.

V čas, kdy hrdé „Nepečem!“ i učni

chlebodárcům děli v odvetu,

rozruch velký, přímo revoluční

zmocnil se i myslí poetů.

Utajené šepotání prvé

měnilo se v reptání, ó běda,

i kritiky přísné, mračnobrvé

mocný hlas se v repot jiných zvedá.

Co chce, bože, poetů těch dav?

Slyšet hesla – co se to jen kuje?

Velký bože, všeho zlého zbav!

A v svět ustrašený proskakuje

víc a více pobuřlivá zvěst –

lze jí věřit? Ve tvářích ji čtete,

vidíte ji z rozvášněných gest – –

pravda hrozná, licoměrný světe!

Lid se dívá s ustrnutím, němý,

hrůza sedla v ztrhané mu tahy.

Rozlétla se zpráva po vší zemi,

po vší zemi od žalostné Prahy,

símě to, jež bouřliváci sili,

že už vzešlo, pořádek se kácí:

básníci že stávku ohlásili,

prvním květnem zastavili práci.

A lid, jehož ani sklenáři

nezalekli stávkující právě,

jemuž sval se nehnul ve tváři

a jenž klidný zůstal při té zprávě,

že i soustružníci mořské pěny

ohlásili stávku, – hle, ten lid

najednou byl strachem vyděšený,

náhle ztratil rozvahu a klid,

bázní chvěl se jako dítě malé,

strachem schnul v těch dobách zlých, ó zlých,

prosil, ruce spínal, klekal, ale

nehnul srdcem pěvců zuřivých.

Nastal shon. Jak dlouho lidé žijí,

neviděli takové, ach, zkázy.

Z listů, živících se belletrií,

polovička náhle nevychází,

a ty druhé dva, tři, čtyři listy

vydaly jen – prázdný papír čistý,

čistý papír, jenom titul shora,

pod čarou pak jméno redaktora.

Některé i bez titule málem

vyšly za té náhlé hrůzy chvatné.

Místo prosy, básní před kvartálem

jeden list měl zvaní na předplatné.

Celou Prahu hrůza ovládla.

Běda, běda, co se bude díti?

Pohlédněte, probůh, na Mádla,

tvář se mračí, oko se mu svítí,

křečovitě ruka deštník svírá,

kadeř vlaje v prostor všehomíra.

Machar šavlí děsný tropí šramot,

Jelínek cos křičí na Liera,

jako bouř se žene hněvný Jamot,

Sládek, redaktor ten „Lumíra“,

křičí, že se celá Praha třese:

„Nepečeme, sláva, nedejme se!“

Alojs Škampa jako orkán dravý

v před se řítí, nad ním prapor rudý;

Jirásek tam provokuje davy

tím, že valí petroleje sudy;

Vrchlický, jemuž se vlasy ježí,

ozbrojen je od hlavy až k patě,

Vlček, divnou vášní zpitý málem,

frygickou má čapku na své skráni,

rudým šátkem vlaje bez ustání

hlasně volá: „Pryč mi s kapitálem!“

Jako hradba vozová se žene

autor dramatický, doktor Pippich,

vlasy jeho tak jsou rozježené,

že by jimi oči komus vypích’.

F. A. Šubrt, prsa rozhalená

bouří, volá: „Jeden za všecky!“

A s ním, jako pevná hradní stěna

ruku v ruce kráčí Ladecký.

A hle, Holečka tam bohatýra

postať junná s báječnými vousy –

o patník tam pěvec handžár brousí,

druhá ruka damascenku svírá,

na hlavě je bílá vlčí burka...

S pytlačkou tam vizte dramaturga,

Čecha s palcátem... ó hrůzo hrůz!

Zda se Praha do propasti sřítí?

Velký bože, co se bude díti?

Hle, tam obr, Zeyer Julius,

tribun lidu, k národu cos řeční –

hluk a tíseň, vše se kupí tam –

kde on mezi jamby, bozi věční!

ku poplachu bije na tam-tam.

Jarým turem z Čenkova, krev panská,

volá že se musí prolít krev,

Geisslová jak panna Orleanská

v rukou třímá rudou korouhev,

do níž všito: „8 hodin práce“!

„Osm hodin,“ zní to shora, zdola,

„osm hodin, osm hodin chceme

při sám Homér, jinak nepečeme!“

A dál, dále jako bouř se nese:

„Nepečeme, sláva, nedejme se!“

„Zdoláme vás jako moře souši,“

volá Wünsch. Tu jako z báje norské

lepý zjev... viz ručím na bělouši

postať ženy – slečny Krásnohorské.

Otcův meč i otcův štít se v záři

slunce leskne jako stříbro čisté,

nadšení plá ve pěvkyně tváři,

když tak hrdě, směle, jenom vizte,

„Sestry, bratři, za vás umru ráda,“

volá hymnem, jenž jí se rtů spěje.

Náhle ruch. Aj, probůh, co se děje?

V ulici už stojí barikáda –

ruče cech ji literátů snes’.

„Bratři v peře!“ volá kdosi dolů.

„Nepečeme,“ volá Herites.

„Umřeme radš ve Vodňanech spolu,“

křičí Mokrý, „nežli takto žíti,

lépe spát jak balvan omšený...“

Jesenská! Aj očka roskou svítí.

„K lepšímu jsme věru stvořeny,“

volá, „než od svitu do večera

píseňky jen stále sypat z pera!

Osm hodin denně na to stačí!

Kde pak pěvec má jít do leska

a blouznit,

sbírat dojmy, slouchat dumce ptačí,

při které si duška posteská – –?

Kde má pěvec nabrat času k tomu,

zříti k hvězdám, dívati se k mráčku

a pak lesní cestkou, zpátky domů

jít a dále blouznit o miláčku,

ó blouznit!“

Leč jak ptáčka jemné zatikání

hlas ten v řevu bouře zaniká...

Nový křik a řev a jek a lání –

kdo v tom hlase pozná Mrštíka?

Jeho šepot, jindy plný něhy,

náhle bouří jako potok horský,

rozvodněn když z jara trhá břehy.

V ruce palcát husitský, hle, Dvorský

rozhání se podoben jsa lvici,

která mladé brání ze všech sil.

Čeněk Zíbrt starou šachovnicí

prudkým rázem okno vyrazil,

z něhož zřela bílá jako stěna

nakladatele tvář vyděšená.

Znova chytil šachovnici, zdola

tato rázem k oknu doletí:

„Tohle naši otcové už, hola,

ve čtrnáctém znali století!“

A zas bouře nová zvedne se,

v pravo v levo rozdávány štulce,

bouře hučí jako v pralese.

„Nepečeme!“ Ferdinanda Schulze

zavzní hlas tak jako bouře z parna,

v ráz když kácí stromy pralesa.

„Proti nám je každá snaha marna,

osm hodin,“ slyšet Arbesa,

„osm hodin, honoráře větší.

Jinak nehnem perem, ať si svět

sám jen tupou palici svou láme.

Uvidí, až rok jej ponecháme

bez románů všech i romanet.

Nuž, za svatá literáctva práva

k předu, děti! Prvním budiž sláva!“

„Nakladatel ještě přijde rád

na kolenou o rukopis prose,

však mu dáme,“ hněvně volá Klose,

„sám si může erotiku psát!“

„Osm hodin!“ hartusí tam Sova

a ryk děsný rozpoután je znova.

„Kdo hne perem před skončením stávky,

potvorou buď, synem ďábla zván,

ke mně ať si přijde pro pohlavky,“

nabízí tam Kolár, starý pán.

„Při sám Shakespeare! Že bych takou chamraď

zrádnou raděj kopnul do břicha!

Mrzák může písničky své camrať

jako svině, která pelichá,

literát však, jenž kus cti má v těle,

myslí si, ať – –“

Slova další znikla

v bouři, která na ta slova vznikla.

„My jsme svorni,“ zní to z řady celé.

„A kdo není, zbabělý je zrádce!

Nepečeme, osm hodin práce!“

„S námi jinak vyrovnání není:

osm hodin, vlídné zacházení,“

volá Heyduk od Otavy křivé.

„Dovolte však, pánové, ať dříve

navrhnout smím resoluci tuto:

Osm hodin práce v zimě stačí,

nebudiž však, páni, přehlednuto,

čím že pro nás zpěvná dumka ptačí.

Pánové, jsem těchto věcí znatel

a jak víte, ve všem poet pravý,

jemuž stářím záhy zbělel vlas.

Navrhuji proto, nakladatel

ať nás v letě pošle do Šumavy

a vždy třetím rokem na Kavkaz,

tam, kde může z ručejů a mračen

poeta být vždy zas znova nadšen.“

„To ať každý sám směr cesty volí,“

křičí Zeyer, „kam jej touha víže.

Ať nás v zimě pošlou do Paříže,

k Alhambře a zase k Neapoli.

Neapol... ó znám ji ještě z loňska.

Ať nás jednou pošlou do Žaponska!

do té krásy čisté, nedotknuté...

A což Krym, ta bílá perla carská...“

„To nic není,“ hněvně volá Rutte,

„my chcem k Alpám, chceme do Švýcarska!“

„Ustaňte, pst,“ křičí Winter, „dosti,

to jsou, páni, zatím podrobnosti.

Tak se zase doděláme nicky,

nesvornost, ta stále nás tu dáví,

po dny naše z dob té staré slávy,

jak už praví archiv rakovnický.

Doba vážná, jiná práce kyne.

My tu máme na starosti jiné.“

„Upravení honoráře chceme,“

volá Mužík, „jinak nepečeme.

Cesta naše, ach to hořký trud.“

„Pravda, pravda,“ hlasně volá Ruth.

„Cesta naše neschůdná, ach, jesti,

svatovácslavském jak na náměstí.

Obojí už nápravy si žádá.

Mne co týče se, má firma ráda

jak se sluší, povždy k službám jest,

jedná-li se o zlepšení cest.

Mimo to – váš souhlas, tuším, při mně –

navrhnul bych jen půl léta práce,

totiž tak, by psalo se jen v zimě.

Přiznám se, že sobecký jsem rádce,

neboť v letě, jak vás tajno není,

dohlížeti musím při dláždění,

anť mám smlouvy s veleobcí naší.“

„Celý rok ať nepíše se, braši,“

volá Krajník, „ano deset roků!

Psát že nutno, mínění je klamné.

Račte se jen podívati na mne:

deset let, co poslední jsem sloku

básní napsal, – ze mne mějte vzor!

Deset let já stávkuji už světu,

a mně, věřte, při tom dobře je tu

v pohodlné ville u Všenor.“

„Panstvo, není řečniti mým zvykem,“

volá Nejedlý, „v tom snad mne znáte.

Chápu se tu slova jedenkráte

proto jen, že s panem předřečníkem,

slovutným a milým druhem svým,

pánové, z té duše souhlasím.

Deset let ať stávka trvá třeba, –

však Bůh dá nám potřebného chleba.

Chcete-li, tož třeba život celý

stávkujme, ač ovšem musím říci,

potřeba i zákon že nám velí

všelikých se výtržností stříci.

Rozvážnost jen povede nás k spáse

a já mním, že vzpoury třeba není.

Zeměpanský úřad postará se

o poměrů našich upravení.

Proto dovolím si navrhnouti,

za nás ať jdou dva tři delegáti – –“

„Železo se žhavé musí kouti,“

volá Řezníček. „Nás každý zkrátí

a nač třeba dlouhých jakých řečí:

útokem je nejlíp na vše hnáti,

porubat vše palcáty a meči!“

„Ticho, ticho!“ slyšeti je hlasy

a vše tichne – a zas bouří, kvasí –

chvíle děsná – – S andaluzským ořem

Červenka kol pádí jako Cid,

když vstal z hrobu, aby, zdolán hořem,

pomohl vlast bědnou zachránit.

Kdo si tykali s ním, „kam se ženeš?“

vzkřikli zděšeně a dál se brali.

Ale za ním Šumavský je Beneš,

Klášterský a Šalda, prach se valí

pod nohami ořů – „Zrada, zrada!“

vzduchem zní a náhle kdosi padá

–– aj, tisíce neprodaných kněh

na hlavy se literátů řítí:

nakladatelé tak na pospěch

otázku tu chtěli rozřešiti.

I by klání, i by porubání,

i by lkání, i by bědování,

jak by právě nastal konec světa.

S vytasenou šavlí aj hle beta

krvelačnosti své hledá cíl –

„Zpátky, komu život milý!“ křičí.

Foerster vláčí hrozný samostříl

a Guth jistou tiskárnu už ničí

dynamitem, jenž ji rázem hubí.

Strašný výbuch, vše se v rumy kácí – –

„Hurrá, hurrá,“ vztekle volá Hrubý,

„osm hodin vědě, osm práci,

osm hodin krbu, tak to chceme,

hurrá, hurrá, jinak nepečeme!“

Strach a úžas na všech tvářích dlí.

„Ale pánové,“ v to Nejedlý

znova volá, přehlušen však znova

utichá, neb Xaver Svoboda

s cepem v ruce uchopil se slova.

Každé nožem v hruď se zabodá,

jak z úst jeho zapěněných hříme,

mezi tím, co oko divě hoří:

„Přátelé, v svých rukopisů moři

nepřítele hravě utopíme.

Schytnem všecky jako hejno slípek

a pak žití nechať dají vale.“

„Boží pravda, svatá pravda, ale

pánové, já myslím,“ volá Šípek,

„bychom dříve nechali je klečet

na hrachu a svázali je krásně

a pak aby některé své básně

před ortelem Šebele jim přečet’.“

„Jakže,“ volá Herrmann, „brachu, šílíš,

toť by trest byl přeukrutný příliš!

Toť by soud, ó příteli mně milý,

žalovat nás mohl pro násilí!

Nemůžem být opatrni dosti!“

„Tak, má pravdu,“ svědčí notář Štolba,

„jenom, probůh, žádné výtržnosti!

Zbývá nám tu jediná jen volba:

s chlebodárci smlouva řádně psaná,

u notáře pěkně uschovaná.“

„Aj, co smlouvy, jenom vzhůru, na ně,

nebojme se, k předu odhodlaně,

žádné smlouvy,“ ozývá se Herben.

„Pánové,“ v to volá Šamberk, „sám

utlačitelům já vymrskám,

pro věc dobrou will ich immer sterben.“

A noc zatím pozvolna se kladla

na ulice, kde se vše to dálo.

Lidé ani nešli do divadla,

tušíce, že hrůz těch ještě málo.

Nejhoršího obával se každý

a strach v duši národovců klíčil.

Loupení a pálení a vraždy,

vše ty hrůzy, jak je Bambas líčil,

před duševním zrakem lidí táhly

a vše úzkost jala a strach náhlý.

Literáti zatím, zlobu v lících,

táborem si lehli po ulicích.

Na dláždění nastlali si slámy

a tam k hrůze měštěnínů všech

– velký bože, račiž zůstat s námi –

strážný oheň na nárožích šleh’.

Ozbrojeny po zuby a po pás

literátů hlídky tam a sem

chodily, – kdo divadlo to propás’,

při čtení se zachvěj úžasem.

Válečné tam písně pěny všude,

Heyduk k tomu dudáckou jim hude.

Celou noc ta hrůzná trvá mela,

jaké Praha nikdy neviděla.

Celou noc... a policie vlídně

chová se, tak rozkaz přišel z Vídně.

Nebránila tomu ani slovem,

„Kuchařky“ když autorku tu shlídla,

která v táboře pod nebes krovem

vařila a kuchtila tu jídla,

o nichž psala ve vydání novém.

Kunětická literární slávu

obětavě šířila zde tím,

v ráz že černou uvařila kávu,

o níž mluvilo se s nadšením.

Všechna chasa zůstala tak bdělá

mezi tím, co paní Gabriela

Preissová tu pode širým nebem

lačné krmit sotva věru stačí

pálenkou a černým, živným chlebem,

což vše skoupila dřív na Slovači.

Kolem ohňů seděl mužů tlum,

sem tam píseň slétla ještě na rty.

Šimáček tam věrným kollegům

navrhl hru v kostky nebo v karty,

Antoš ale v rozčilení jarém

k dominu si sedl se Šlejharem.

Kronbauer pak v ohně rudém nachu

o bláznech cos vypravoval jaře,

s Hellerem Čech usedli si k šachu

(Čech se hře té učil při „Dagmaře“).

Zatím z noci zrodilo se ráno.

Sem tam hlava bolela, ach, tuze,

načež příměří je ujednáno:

stávka trvá, leč buď konec hrůze,

vášně buďtež v srdci utuchlé,

nebude se vraždit ani střílet,

pročež navrhnut je svorný výlet

stávkujících s hudbou do Chuchle.

Odpoledne vyjeli si tedy,

aby z dusné Prahy unikli,

za sebou šli podle abecedy,

jak si z dlouhé praxe uvykli.

A tak šli. To k parníku byl nával,

že by tento málem byl se topil.

S chlebodárci zatím vyjednával

důvěrníků sbor a rázem chopil

se té věci svaté. Stále větší

oheň jejich výmluvnosti byl

– ale k cíli nevedly ty řeči.

Prostředek pak jediný jen zbyl:

čekati! A literáti tedy

čekali, co dít se bude dál.

A hle, národ chodil smuten, bledý,

konce stávky žalostivě ždál.

Přečkal stávku tramwayovou, jiné,

ale žádná tak se nedotekla

jeho srdce, které žalem hyne,

žalem větším, než je trýzeň pekla.

Ba i toho, kdo rok celý nečet’

ani slůvka z toho, co mu psali,

viděli jste náhle v prachu klečet,

v jeho tváři smutek neskonalý

a on volal: „Více nežli chleba

je nám chudým básní, prosy třeba!“

Ale národ marně, marně žádal...

Nakladatel sám hned román skládal,

– jeť to věru nad sílu až lidskou –

kromě toho báseň satirickou,

tiskových šest archů denně psal...

Jiný erár za pomoc v tom žádal,

vojsku všemu aby rozkázal,

od kaprála dolů, teď že krásně

mužstvo všechno psáti musí básně.

Chtěj neb nechtěj psali vojáci,

erár denně dodal básní fůry,

co je muž, se psaním trmácí,

čelo každé zastírá se v chmury...

Psali, psali, při měsíci sníce,

který dál svou věčnou poutí táh’ –

ale marně, svítil ponejvíce

v erotiku divnou, o kuchtách,

o službě a o nevěře ženské,

o muzikách, jak jsou na Panenské,

často, ach, až do těch ranních hodin...

Ale mnohé byly toho zrna,

nakladatel že je četl, trna:

„S tímhle měl bych do solidních rodin?“

A zas dál tak vycházely listy,

vlastně vydán jenom papír čistý,

čistý papír, pouze titul shora,

pod čarou pak jméno redaktora.

Soudný den to v Čechách nastal pravý.

Po ulicích lidé šli jak stíny,

v kavárnách zřel’s nachýlené hlavy – –

A hle, národ ke čtení dřív líný

teď se sháněl, kde je jaké čtivo,

v kněhkupectvích bylo náhle živo,

od autorů neznámých i známých

skupováno všecko do posledka,

za arch básní platila se pětka,

v ten čas tržba v kněhkupeckých krámích

deset tisíc zlatých v naší měně

a snad více obnášela denně.

Lid však přece číst chtěl věci nové,

prosil, zapřísahal u sta hromů –

jako kámen mlčeli však k tomu

prosaisté jako poetové.

I to jednoho se stalo rána,

komusi, jenž vládnout umí pérem,

v pravé poledne že vylákána

báseň jedna strašným revolverem.

Napadený smrti unik’ tím,

báseň opravdu že v chvíli zrobil –

jinde řečeno však s pohnutím,

zvášněný dav že jej vskutku dobil

a že stávku odpykal tak draze

a že jeho mrtvola prý leží

od rána už v parku na nábřeží

stávkujícím pěvcům ku výstraze.

Vskutku šířena jsou taká slova,

jimiž Praha rozchvěna i venek,

ano, prý i slečna Popelková,

v ruce majíc věnec z navštívenek,

hledala prý mrtvolu tu všude,

poslední chtíc pěvci vzdáti čest,

až jí řekli, že ta strašná zvěst

nejspíš jenom vymyšlena bude...

„Nadarmo, ach, tedy jsem vás snesla,

obětinky milé, vzletná hesla!

Co teď s věncem? Snad se hodí jiným...

Ó kéž stávce padne oběť nová,“

zarmoucená slečna Popelková

zalkala prý nářkem holubiným.

Ze stávkujících však nikdo nepad’

strajku za oběť, buď Bohu chvála.

Důvěrníci zaslechli prý klepat

jednou na své dvéře a v nich stála

deputace panstva – – „Mír buď s námi!“

literáty pozdravil hlas známý.

„Chceme všichni společnému štěstí!“

Literáti hleděli jak v snách – –

chlebodárci v bílých košilkách

olivové nesli ratolesti

jako kdysi Naumburské děti –

na obraze lze to uviděti.

(Ostatně prý dojemná ta scena,

Olivou jsouc skizzována, tuším,

v kněhkupectvích bude vyvěšena

pro potěchu věrným českým duším,

neb list jeden v příštím prvním máji

za prémii čtenářům svým dá ji.)

A tak smlouva podepsána vzájem,

vyplněna do poslední tečky.

Oboustranný ovšem chtěl to zájem,

učiniti různé ústupečky,

tak na příklad návrh, jejž dal Ruth,

aby pětkou zaplatil se řádek,

jako přemrštěný zamítnut.

Na dva zlaté vyrovnal to Sládek,

načež tato báseň, jak se praví,

placena dle nové bude taxy.

(Bohudíky, člověk dluhy spraví,

a přec jenom pomůže si jaksi.)

Bylo tedy dobře ze stran obou

a kde zraky hořely dřív zlobou,

radostí teď slzy proudem tekly...

„A teď k práci!“ obě strany řekly.

„Bohu chvála, že zas mohu psáti,“

zvolal Vrchlický, „leč prosím tuze,

maximum buď, aby literáti

připoutáni byli k svojí Muse

nanejdéle šestnáct hodin denně.“

„Pravda,“ řekl Zeyer zamyšleně.

„Ale ještě navrhnul bych cos:

větší clo ať neodkladně dá se

výrobků těch cizích na přívoz,

neb co v Žaponsku, to my, když chceme,

s vůli boží také dovedeme.“

A tak všichni, co jich bylo tady,

šampaňským si na smíření pili –

literátů nespočetné řady

tedy opět práci nastoupily.

Nebylo tu oka mezi všemi,

v němž by paprslek byl neplál blahý.

Rozlétla se radost po vší zemi,

po vší zemi od radostné Prahy,

že jsou zažehnány všechny trudy.

Literáti vrátili se k míru,

inkoustu si nakoupili sudy,

pěvec znova naladil svou lyru.

Vskutku, pěvci v bezpočetných opech

pějíce se dali do práce...

Teď má každý palác na Příkopech

a tam žije jako v pohádce.

Osm hodin denně píše, básní,

s ním jak s máslem nakladatel jedná –

a tak zvolna plynou dnové krásní

u Věčnosti moře nedohledná...