Štěbotaly vlaštovice.

Štěbotaly vlaštovice:

„Poleť s námi v jižní kraje!“

„Nelze více,

posestřice;

mělť jsem už svou dobu máje

a své růže do kytice!“

Pěli drozdi: „S četou naší

měj se k letu, ruče, chutě!“

„Milí braši,

jak jste plaši,

mne však střelil osud krutě

do srdce a smrt už straší!“

Táhla labuť: „Už se vzmuži,

v ráj mě vede touha snivá!“

„Milá druži,

kdož mne ztuží?

tvář se vraští, zrak se stmívá,

a má hruď se stále úží!“

Zapěl v poli skřivan sivý:

„Tedy se mnou, starý druhu,

v modré nivy;

spatříš divy:

hvězdný týn a zlatou duhu,

k čemu svět ten nedůtklivý?“

„Ano, s tebou, druhu s polí,

ne-li já, duch vzletni ptákem,

co jen koli

duši bolí,

tiše přejde pod oblakem

v píseň se slunečným zrakem!“