Štědrá zima.

Chumelí se, bílé vločky pyšně

ve vzduchu se točí,

zas jak z jara v kment se šatí višně,

a pták na klokoči

povívá si křidélkoma svýma,

nezpívá však, smutně hořekuje:

„Běda, sever perutě mi ryje,

sníh rukama třesa ledovýma!“

Však mně jinak; miluju tu dobu

spánku země matky,

v sněhovém když rozmýšlí se hrobu

jarní na pohádky,

až otevře fialkové oči,

povzdechne si rozprouděným zdrojem,

zazpívá si mladých ptáků rojem

a své čelo do červánků vnočí.

Ach, vždyť toho nese vrchovatě

darem, věrná druže:

hvězdnou setbu na luhy i hatě,

na tvář bledou růže;

horských strání čela mile jasní,

ledy hladí na klouzačku dětem,

sněti stromův obaluje květem,

a mé srdce podsněžkami básní.