ŠTĚDROVEČERNÍ HOSTĚ

Na stole bílý ubrus, na něm květin zdoba,

v křišťálu víno, sousta vybraná,

vše v hojnosti, co vánoční dá doba;

sněť jedlová jak stříška ochranná

se nad vším klene. – Stesku náhlá mdloba

se víček tkla, a v koutech pod krajkovím

ztlumeně světla planou. – Stíny lovím,

jež z šera zvedly se. Jdou vyplnit

řad prázdných míst.

Z nich každý jist

je mojí vzpomínkou.

Ať blíže jdou,

mé přijmou díky –

zvu neviditelné své společníky.

Snad teskno jim,

že tady netělesni a tiši usedli,

že číší nezvedli,

když já jim připíjím.

Je duchem zřím,

beze slov v mysli s nimi hovořím

a vím,

co řekli by, když dary své by kladli

do dlaní mých –

jak každý z nich

by lovil radost mou.

I dnes své dary strou,

na křídlech vzpomínek

když vrátili se k zemi.

Tak je mi,

jak pavučinou jemnou

by duch byl opředen.

V noc svatou,

kdy radost rozžata je v srdcích jen –

na lásku jejich myslím přebohatou

a mám svůj Štědrý den!