Štědrovečerní sen.

Plá v oknech chrámů záře jak od Betléma z jeslí

a ruce milionů jsou v prosbách sepjaty,

mráz, který v okna moje své fantasie kreslí,

zdá do růžová chvět se a kvésti poupaty.

Všech zvonů těžká srdce jsou v hymnách rozpoutána,

všech lidí těžké duše jsou láskou spoutány

a zvonů symfonie se mění v hymnus rána

a splývá v melodii jak velké varhany.

Já pod vašimi okny teď stál jsem osamělý

a jak ta půlnoc táhla, ta půlnoc posvátná,

všech lidí těžké dumy v mé žhavé duši pěly

jak symfonie zvonů a píseň závratná.

V mém dálném rodném kraji a plání zadumanou

roh pastýřů teď zpívá i chví se krajina,

ty smutné, táhlé zvuky mé matce v duši kanou

a ona myslíc na mne své ruce sepíná.

Ó dobrá moje matka se za mé štěstí modlí,

když vánočních hvězd záře se chvěje nad zemí,

by všechny ostré trny, jež v srdce mé se vbodly,

v té noci požehnané teď vzkvetly růžemi.

Ó kde je štěstí moje?! Dvě přitulené hlavy

jsem pod vánočním stromem dnes viděl z večera,

krb jeden hřál sny jejich i duší souzvuk smavý

a v očích vlhkých plála jim štěstí nádhera.

A náhle na svou jizbu jsem vzpomněl zadumaný,

kde nečeká mne nikdo než bolů přesila,

kde v smutku dlouhých nocí mé krvácejí rány

a není, není ruky, jež by je chladila!

A náhle na své žití já vzpomněl beznadějné

a ptal se boha toho, jenž kráčí z Betléma,

zda jediné mé štěstí má ve své dlani chvějné,

zda přece jednou v žití nám dá je oběma – –

Tma padá na oltáře i v stromů ratolesti,

sen jistě zulíbal vám skráň vůní přesladkou – –

a pouze mně je k pláči, dvou mladých srdcí štěstí

že v žití smí nám zůstat jen smutnou pohádkou!