Štědrovečerní sen.

Zas vánoce tu! Zas vánoce tu

s tou známou, s tou milou svou tváří!

Jak s hvězdného zimního blankytu

i v srdcích to slavnostně září!

Kol vánočních stromků, jež samý jsou třpyt,

i mládí i stáří se chystá,

by oslavil vděčného Siona cit

den velký, den příchodu Krista.

Nuž, vítej tu dnes, Ó vítej tu dnes,

ty bujaré, husitské mlází!

Co zase ti jasu a radosti snes

ten večer a přátelé drazí!

Vás všecky, vás všecky dnes pozdrav tu Bůh

a žehnáním těš vás vždy novým!

Mně chvilku pak přejte svůj laskavý sluch,

já pohádku jednu teď povím.

Byl zimní večer, všudy bílo,

i zem i nebe jak by snilo;

v těch hlučných jindy ulicích

už lomoz města všechen ztich

a v dálné výši v řízách bílých

jak zřel bys řady zvítězilých.

To konaly za třpytu hvězd

zas vánoce v náš svět svůj vjezd.

Dnes v domech to jak v hradech z bájí,

z všech oken světla plápolají

a z hrdel dítek, junů, děv

tam zvučí jarý svatý zpěv.

Však jdeš-li dále ulicemi,

hle, jeden dům tam temný, němý,

jak strašidlo, jež v půlnoc bdí:

Jsou žaláře to chmurné zdi.

Tam v tmavé cele, bídné kobě,

kdež pusto, ticho jako v hrobě,

se vězeň, muž, hle, s lože zdvih,

jenž v poutech pyká za svůj hřích.

Sed na lože a v kraje dálné

se zadívalo oko kalné.

Teď zalkal; pěsť svou zatíná.

Co jest mu? Ach, on vzpomíná.

Kol něho uplynulí dnové

se shlukli jako žalobcové

a vězeň s žalem vzpomíná

na dětství léta nevinná.

Ach, vzpomíná si na své druhy

a na ty milé, květné luhy

a na háj, na sad, na pole,

kdež čtveračil co pachole.

On vidí otce, vidí matku,

jak láskou lnuli k pacholátku

a jak mu žehnal jejich ret,

když vysílali juna v svět.

On zří však dál, jak spustlí druzi

jej vlekli v hnízda lesklé luzy,

jak vrh se v zhýralosti ples,

až cele v hřích a hanbu kles.

A pak – pak přišla noc ta děsná,

jež hrůzou burcuje ho ze sna;

prah po zlatě jsa v rozpacích

a ruku klatou k vraždě zdvih.

A pak – pak s kletbou otce, matky,

z nichž každý chřad, až za čas krátký

je oba sklátil ve hrob žal,

syn nezdárný se v žalář bral.

Tu dlí již léta, v srdci muku,

ta krev mu stále barví ruku,

on stále vidí její nach,

a svědomí mu lká: Jsi vrah!

A dnes – dnes opět vzpomínaje,

hned kvílí, hned zas hříšně laje:

„Ó proč mi zasvit žití den?

Jsem věčně klat! Jsem zatracen!“

Však náhle ztich jak v kámen zbájen

a naslouchá jen – naslouchá jen –

a srdce ztišilo svůj tluk:

Muž slyší vážný zvonů zvuk.

To hlaholily z věží šera

nad městem zvony svatvečera

a jejich tklivý tÓn on pěl,

že narodil se Spasitel.

A vězeň dosud stojí tiše

jak ztrnulý a sotva dýše;

tu rozchvěn prudce sebou hnul,

slz proud mu z očí vyřinul.

Tak zní to v jeho žal a viny,

jak zvony z blízké domoviny

když poutník náhle uslyšel,

jenž dlouho bloudě pouští šel.

Ó jak ten zvuk mu srdcem třese!

On v dál mu jeho duši nese

a muž se pohnut počal chvět:

Zříť luzný výjev z mladých let.

Zří chrám, své rodné vísky Bethel;

v něm plno jasu, plno světel;

svou sněť jak jarní vidina

strom vánoční tam rozpíná.

A kol a kol v té jeho záři

se jiskří zraky sterých tváří;

v ten věnec dětské družiny

se mísí starců šediny.

Teď shromáždění pět se jalo.

Ó jak to z hrdel zajásalo

tak prostě a tak velebně

o svatém dítku v Betlémě!

A když pak písně dozvučely,

tu syni, dcery přednášely

ten vánoční tak tklivý děj

a všechněm září obličej.

Z nich pro jarost a pro nadšení,

jež sálá z jeho vyprávění,

tam sklízí nejbohatší dík

zvlášť jeden čilý šuhajík.

Po mnohé tváři ustarané

slz rosa pohnutím tam kane

a ruka matky blažené

mu hladí líce růměnné.

A potom vyznavač ten jarý

své nadělené sbírá dary

a nemůž ani vyslovit,

jak dobrým, věrným vždy chce být.

V to junáčkovo srdce mladé

své skvosty nyní nebe klade

a se rtů zní to napořád:

Ach, jak jsem šťasten, jak jsem rád!

To slyší, vidí v rozechvění,

ten nešťastník tam ve vězení

a hrouží se v ten krásný sen

a pláče jen a pláče jen.

A kterak neměl zaplakati?

Ó kterak neměl se mu dráti

z muk duše jeho bolný ston?

Ten šuhajík – to byl kdys on!

„Ó léta vonná, léta mladá,

jak zvadla, zašla vaše vnada!

Ó vraťte mi svých květů pel!“

tak trpce vězeň zaúpěl.

Již nezuří, již neproklíná,

on na zem kleká, ruce spíná

a oko temnem žaláře

jen nebes hledá oltáře.

„Můj Bože! Ty, cos v mukách zmíral,

cos ráj i lotru otevíral,

i já jsem kles, ach, hrozně kles;

však viz můj bol a odpusť dnes!

A chceš-li zřít, jak rád, jak stále

bych tobě žil, jen tebe chvále,

pak hni svou berlou královskou

a vrať mi, vrať mi mladost mou!“

V tom v smutnou celu vítr fičí;

všel žalářník sem chřestě klíči.

Pad meteor tam s oblohy

a zhas jak záblesk mátohy.

Jak když lká vichr v pustém hvozdě,

tak kol to žalně stená: Pozdě!

A s nebe jakby zněl pláč hvězd:

Již pozdě jest! Již pozdě jest!

Však hle, co náhle se to děje?

Ký čaroděj sem v žalář spěje?

Co oko vězně vidělo,

to všecko rázem zmizelo.

Jest jitro, vánoční hod Boží

a v jizbičce na vlídném loži

jsa teprv v jaru mladých let,

hle, procit hošík jako květ.

Mne sobě oči, spánek stírá

a úzkostlivě kolem zírá,

až zvolal vesel, rozjařen:

Ó chvála Bohu, byl to sen!..

A byl. Ten žalář, bol a vina,

jež úpěla tak ze zlosyna, –

on podobného cos kdy čet

a spánek jemu v sen to spřed.

A šuhajík se zdvih a jásá;

vždyť na stole – Ó jaká krása! –

své dárky spatřil rozčilen,

jež včera skyt mu štědrý den.

A vzpomínaje na sen cítí:

Jak směl bych žal kdy způsobiti

své matičce té milené?

Můj Bože, nikdy, nikdy ne.

Toť pohádka má, toť moje jest báj,

vy druzi a družky a známí,

a jaký nám všechněm v ní halí se taj,

už dávno jste uhodli sami.

To, po čem tak toužil ten v žaláři muž,

nám v plném to lesku se třpytí

a ať jsi kdo mlád nebo sestárlý už,

nám dosud den spasení svítí.

Nuž, vesel se dnes – čas radosti jest –

kdo těšíš se Siona hesly,

a slibme si všickni, že v život chcem nést

to světlo od betlémských jeslí.

A až nám kdys na hlavy staroby den

své stříbrné nasněží kvítí,

kéž nikdy nás žádného nemučí sen

o zmrhaném, ztraceném žití!