ŠTĚDRÝ DEN. (II.)

Hoj, ty štědrý večere,

ty tajemný svátku!

cože komu dobrého

neseš na památku?

Hospodáři štědrovku,

kravám po výslužce,

kohoutovi česneku,

hrachu jeho družce.

Ovocnému stromoví

od večeře kosti,

a zlatoušky na stěnu

tomu, kdo se postí.

Hoj, já mladá dívčina,

srdce nezadané:

mně na mysli jiného,

jiného cos tane.

Pod lesem, ach pod lesem,

na tom panském stavě,

stojí vrby stařeny,

sníh na šedé hlavě.

Jedna vrba hrbatá

tajně dolů kývá,

kde se modré jezero

pod ledem ukrývá.

Tu prý dívce v půlnoci,

při luně pochodni,

souzený se zjeví hoch

ve hladině vodní.

Hoj, mne půlnoc neleká,

ani liché Vědy:

půjdu, vezmu sekeru,

prosekám ty ledy.

I nahlednu v jezero

hluboko – hluboko,

milému se podívám

pevně okem v oko.