ŠTĚDRÝ DEN. (III.)

Marie, Hana, dvě jmena milá,

Panny jak jarní růže květ:

Která by z obou milejší byla,

Nikdo nemůže rozumět.

Jest-li že jedna promluví k hochu,

Do ohně by jí k vůli šel;

Pakli se druhá usměje trochu –

Na první zas by zapomněl! –

Nastala půlnoc. Po nebi šíře

Sbor vysypal se hvězdiček,

Jako ovečky okolo pastýře,

A pastýř jasný měsíček.

Nastala půlnoc, všech nocí máti,

Půlnoc po štědrém večeru:

Na mladém sněhu svěží stopu znáti

Ode vsi přímo k jezeru.

Ta jedna klečí, nad vodou líčko;

Ta druhá stojí podlé ní:

„Hano, Haníčko, zlaté srdíčko!

Jaké tam vidíš vidění?“

„„Ach vidím domek – jen ale v šeře –

Jako co Václav ostává –

Však již se jasní – ach, vidím dvéře,

Ve dveřích mužská postava!

Na těle kabát zelený temně,

Klobouk na stranu – znám jej, znám!

Na něm ta kytka, co dostal ode mne –

Můj milý bože! Václav sám!!““

Na nohy skočí, srdce jí bije,

Druhá přikleká vedlé ní:

„„Zdař bůh, má milá, zlatá Marie!

Jaké ty vidíš vidění?““

„Ach vidím, vidím – je mlhy mnoho,

Všecko je mlhou zatmělé;

Červená světla blýskají z toho –

Zdá mi se býti v kostele.

Něco se černá mezi bílými –

Však mi se rozednívá již: –

Jsou to družičky, a mezi nimi –

Pro boha! rakev – černý kříž!“