ŠTĚDRÝ DEN PATERA SCHMIDINGRA.

„Aj, tady jest, náš kaplan zámecký,

pan pater Schmidinger!“ – tak vesele

vstříc knězi, který v salon vstupoval,

zavolal starý baron Chanovský –

„zde, milý abbé, starý přítel můj,

pan baron Hildprandt, rád by poznal vás.

Náš mladý kaplan, jak jsem pravil vám,

je mistr v šachu, milý příteli,

jenž, chcete-li, vás ihned prožene

po černobílém poli bojiště,

a přát vám budu tohle zahřátí

po kruté cestě v zimním nečase,

ač štědrý den dnes máme, míru čas,

kdy zvony mají a pak číše znět

a zmlknout zbraně!“ Mlčky uklonil

se mladý kněz. Byl menší postavy

a suchou, bledou tvář měl askety,

však oko jeho žhnulo horečně,

jak by to stálý vyšlehoval plam

ven z duše jeho. „Žádné starosti!“ –

se smíchem baron Hildprandt ozval se. –

„Já nechci krví zámek Němčický

vám tady zbrotit na hod vánoční.

Jen cestou kolem jeda do Blatné,

jsem vzpomněl si, co asi dělá tu

můj starý přítel baron Chanovský,

zda spřádá dále sny své válečné – – – “

„Sny válečné! – vpad v řeč mu Chanovský –

těm navždy konec! Jak nás vidíte,

my oba, já i pater Schmidinger,

už nebudeme nikdy v poli stát,

nám oběma již vojna vzala dost,

mně ruku, jemu řadu pěkných let

a zdraví též –“ „Jak? – baron Hildprandt žas’ –

byl vojákem dřív pater Schmidinger?

Sic nápadný mně ihned byl váš krok

i těla držení, však ve snu zdát

se nemohlo mi, že jste s výložky

šat nosíval a palaš po boku.“

„To, pane barone – děl skromně kněz,

a trpký úsměv kolem úst mu hrál –

je smutný list v mé knize života.

Když filosof jsem v Praze studoval,

tu v mladých hlavách bujných jinochů

to vřelo jako v úlech před jarem,

než včelky ven se z česla vyrojí:

sny světoborné, plány nezralé

v nich honily se, víno svobody

tam bouřilo a chtělo ven a ven.

A v bujnosti své kousky divoké

my tropili a klidné měšťany

tak dráždívali svojí zpupností,

až došlo k rvačkám, bouřím, potyčkám

i s vojskem posléz. Císař František,

jenž v Praze právě sídlil tenkráte,

se rozhněval a kázal vinníky

potrestat přísně. Z druhů vyvázli

sic někteří, však mne i s jinými

v kabátek bílý pěkně vstrčili,

a to jak by byl padl ledný sníh

na první květy srdce mladého.

Až když jsem zchřadl – nechali mě jít,

a já jsem šel a stal se knězem pak,

neb v posvátném tom rouše, doufám, víc

že prospěji své vlasti.“ „Kaplan náš –

děl Chanovský – je velkým vlastencem,

můj milý barone!“ „Aj, naposled –

se ušklíb Hildprandt – patří k blouznílkům,

již ještě věří, že by česká řeč

kdy mohla stát se živým jazykem,

že naše děti by jí mluvily – – – “

„Mé děti – trpce vzdychl Chanovský –

tou řečí jistě mluvit nebudou,

já v rodokmenu svém, jejž sepsal jsem,

již k svému jménu připsal s povzdechem:

„poslední z rodu“, vy však, barone –

náš kaplan věří... “ „Z kvasu mladých let

vám, abbé, něco v hlavě zůstalo,

a to je vše... sen, fantom, pohádka.

Dnes nedějí se přec již zázraky!“

„A přec se dějí, pane barone,

což není zázrak jarní každý květ,

jenž z mrtvé půdy ztuhlé vykvete?“

„Nu, chcete-li – však slunce jediné

jej způsobí, a to kde vezmete?“

„Ó, věřím pevně, slunce svobody

že přijde záhy a v něm roztaje

ten led a sníh, jenž ještě poutá zem.

Již nyní prvosenky, sněženky

se objevují, jenom tepla víc,

a přijdou růže, plné, nádherné.

Ó, kdo jak já zřel, pane barone,

tu první jiskru v mrtvém popelu

se blýsknout, kmitat, v malý ohníček

se vzdouvat, jak v ni s láskou dýchali

a dýchají ti muži vznešení,

již milují ten jazyk králův kdys

a teď tak ponížený, zdupaný,

ten věřit musí, v mocné plameny

že vyšlehne ten zápal vlastenský

a přinese nám jitřní světlo v tmy!“

„Eh, slova, slova, abbé, Freigeist jste

a Jakobín snad, ještě naposled

nám pobouřiti chcete sedláky

a na nás vésti je!“ „Bůh uchovej! –

kněz rychle zvolal – pouze pokojné

jsou naše zbraně, kniha znamením,

v němž zvítězíme...“ „Vědět musíte –

teď Chanovský děl – milý barone,

že kaplan náš jak nový apoštol,

po kraji chodě, knihy roznáší,

ode vsi ke vsi s nimi putuje,

i na trzích je lidem nabízí.

Sám o holé by kůrce snad byl živ,

jen aby knih moh hodně kupovat,

a nedbá necest, tíže, námahy,

a myslím, zdraví zbytek zanechá

na svojich poutích – říci nedá si –

neb jednou někde v sněhu zapadne.

A vše jen proto, by pár sedláků

čtlo české knížky, aby získán byl

úd...“ „Pro Matici, pane barone –

kněz doplnil – jež knihy vydává.

Žel, nedal Bůh mi dar, bych knihy psal,

a tak jen sémě, chudý rozsévač,

kol rozhazuji a jen modlím se,

by všecko vzešlo, a bych do smrti

měl dosti sil, tak sloužit vlasti své.“

„Sám nevěřící – pravil Chanovský –

jsem často dojat, milý barone,

tou silou jeho víry, oběti,

již přináší té snaze – ale teď

již dosti řečí – kam nás zavedly!

My zřít jsme chtěli přec boj šachový,

či ne-li?“ – Baron prudce zazvonil,

a sloužící, jenž vešel, na pokyn

již přistavoval malý hrací stůl

se šachovnicí. „Nuže, stavte šik

a do boje!“ Již stály figurky,

a první tahy zvolna počaly...

„Nic platno, abbé – ozval po chvíli

se baron Hildprandt – toho sedláka

zde vezmu vám, ač – dodal s úsměvem –

vám sedláci jsou pánů milejší.“

„Lid miluji – děl vážně Schmidinger –

neb připadá mi jako kořeny

mocného stromu, z kterých v haluze

vždy znova proudí míza životná

a které drží pevně celý strom

přes bouř a vichr. Z lidu omládne

i národ náš – tu silnou víru mám.

Leč stromu třeba také koruny,

a tou ti budou, kteří vznešení

svým rodem i svou duší, nechají

krev kořenů do vlastních téci žil

a s lidem splynou. Mezi vlastenci

již mnohé slavné jméno skvěje se,

pan hrabě Thun a hrabě Šternberg

a hrabě Pötting, hrabě Kolovrat

se přihlásili k naší Matici;

a nad všemi jak zlaté slunce nám

plá kníže Kinský, v jehož erbu skví

se „Bůh! Čest! Vlast!“ – Matice kurator.“

„Vím, vím – děl baron – vy teď táhnete!“

A tiše zas dál šinula se hra,

koníci bílí – černí skákali,

král zasáh v boj i útlá královna,

i věže sebou hnuly, zajatci

již na obou se stranách váleli,

když prvně kněz „Šach králi!“ hlásil. „Teď –

se zasmál Hildprandt – v pěkné tísni jsem,

nu, poraďte mi, milý Chanovský,

mám vzdát se již?“ – „Ne, nikdy vzdávat se –

vzkřik zámku pán – vždyť víte, u Ašprů

že vesnici jsme dvakrát ztratili,

a dobyli jí přec zas na konec!“

„Nuž tedy k předu!“ Hildprandt zasmál se

a táhl koněm. „Dobrá, jízda v před –“

děl Chanovský. Leč páter Schmidinger

již poznovu „Šach králi“ ohlásil

a po dvou nových tazích dodal: „Mat“.

„Jste poražen, můj milý barone –

smál Chanovský se – co jsem povídal?

Leč že jste přec tak bil se udatně,

na číši vína zvu vás dobrého.“

„Ne, děkuji, již zase musím jet,

chci doma býti brzo, slibuji

však, že k vám záhy zase přijedu,

a potom, abbé, znovu chytnem se,

že ano, vlastenče?“ Kněz s úsměvem

se uklonil. „Nuž, šťastné vánoce

i Nový rok, dřív jestli nepřijdu!“

„Též vám, barone...“ Baron Chanovský

ven vyprovázel hosta. Schmidinger

však osamotněv, k oknu přistoupil.

Ven zíral v kraj, jenž v sněhu ležel tich

jak bez života. Mladá kněze tvář

se zahalila smutku chmurami.

Je platno něco, co tu podniká?

Zda neměl pravdu baron Hildprandt dnes,

když děl, že vše to sen a pohádka?

Sic krásná tak, leč přec jen pohádka!

Zda možno je, by ještě jedenkrát

sem vrátila se vesna, jak ji snil?

Oh, všude sníh a led, i na srdcích – –

a on teď sám – – – A vzdychl hluboce – – –

Když po večeři slavné vánoční

se uvelebil baron Chanovský

v svou lenošku, tu šlehl po očku

po zámeckém svém mladém kaplanu

a pousmál se. Pater Schmidinger

tu seděl mlčky, jakby pohřížen

do smutných dum a též snad vzpomínek

na domov svůj a leta mladosti.

„Vy slavíte dnes velké vítězství,

můj milý abbé, – ze sna vytrh jej

hlas Chanovského – ano, ano vy,

nic nedivte se.“ – „Já, a vítězství?“

žas Schmidinger – „Barona Hildprandta

jste okouzlil, sám tak mi povídal.“

„A nehněval se, že byl poražen?“

„Ne, milý abbé, to ho neznáte.

A na znamení zvláštní přízně k vám

cos jako malý dárek vánoční

mi odevzdat vám kázal, a též já

svůj připojuji...“ S milým úsměvem

dva listy baron knězi podával.

„Jak? baron Hildprandt údem Matice?“

vzkřik Schmidinger, a zrak mu zazářil.

„A mohu-li svým očím věřiti –

již zvolal znovu – pane barone,

vy údem Musea? Ó, nebesa!

To v radost velkou se mi obrátil

můj smutek dnešní – díky, díky vám!“

„Vy byl jste smuten?“ – „Ano, na chvíli

jsem pochybami mučil se a hnět’,

leč nyní věřím, věřím cele zas,

to nebes pokyn, abych dále šel

svou cestou pevně...“ „Kapsy plné knih,“

se Chanovský smál, leč snad proto jen,

by, voják on, skryl, že mu zvlhl zrak,

co z očí kněze velké valily

se horké slzy štěstí, radosti...