Štědrý den.

V štědrý den, kde dítky mají,

Jesličky jim stavívají.

My že dítek neměli,

Jesličky jsme z kratochvíle

Sobě samým stavěli.

I hned patera prkénka

Jsou ve schůdky zbudována,

A v komnatce do výklenka

Na podstavek dána.

Ženuška mi k posluze

Při té milé práci stála;

Řádala kus po, kuse

A mně podávala.

U malebném pořadí

Pnou se skály v pozadí;

Pode skalou z podlesíčka

Hledí kaple poustevníčka.

Tam ovocné stromečky

Zelenaj’ se v sadě;

Tu pastýř a ovečky

Bloudí pohromadě.

Stranou ze tmavého borku

Strmí hrádek na pahorku;

Podál město Betlem stojí.

O stupínek asi níže

Podobnější chlévku chýže;

K ní pak táhne cesta dvojí:

Jedna vede z městské brány,

Druhá od protější strany;

A lid všeho pohlaví

Snáší hojnost potravy.

Po beránku, po kuzlátku

Jedni nesou Jezulátku,

Jiní žluté vánočky.

Kteří nic či málo mají,

U vchodu mu zahudají

Na housle a hudočky. –

Již se jasný andělíček

Vznáší nad krovem jesliček.

V zadu, majíc ohřívati

Jezulátko teplým dechem,

Zřít oslátko s volkem státi.

K předu při chuďounkém loži,

Na němž stláno kyprým mechem,

Klečí pěstoun s matkou Boží.

Jak tu zbožně vesele

Klečí svatí manželé,

Žehnajíce blahé době,

Kde jim dáno Božské robě...

„Teď tam Jezulátko dejme,

A tak práci dokonejme!“

Dím, a z ruky ženky své

Beru Božské Jezule;

Krásné, jakby v jednom dítku

Dlely vnady rájských kvítků,

Jakby krása všech andílků

Sloučila se v jednom tílku. –

A co má je ruka třímá,

Sladká touha, duši jímá.

Tušímť nevýslovné štěstí,

Jakéž bývá otci, matce,

Jižto milý štípek pěstí

Vlastní na zahrádce;

Když se očka jemnoleská

Dítka na ně usmívají,

Když mu první slůvka česká

Na ústičkách pohrávají –

A než duch můj ze hluboka

Truchlých myšlének se vzchopí,

Cítím, že mi z mutna oka

Pramen slzí tváře kropí.

Ženka má tu ke mně kročí,

A hebounké, bílé rámě

Kolem krku mého točí,

Přemilostně zhlédnouc na mě.

Pohled byl to, v němž se celé

Tajemství dvou duší tají,

V němž se tužby, přání, žele

V nejsladčí cit rozplývají. –

Očím, jež tak sladce hledí,

Že nám zemi v ráje mění,

Na místě vší odpovědi

Dražší bývá políbení.

A takou, hle, líbkou vroucí

V bolest rány naší vlit

– Kéž i stálý, nehynoucí! –

Duše balsam – sladký klid...

Jak jsme ještě v oné celi

Nepohnuti, němi

Na myšlénkách dlouho dleli,

Nevím. Než, pak před jeslemi

Jakby svatým před obrazem

Klekli jsme pokorně na zem,

A u dlouhém prodlení

S upnutými vzhůru čidly

Tam, kde všeho Dárce sídlí,

Trvali na modlení. –