ŠTĚDRÝ VEČER.

Již odpoledne spěje k večeru, a oddech krátký

vydala pole sněhová a zvolna stuhla mrazem.

Kde’s důvěřivě zapěl dětskou koledu hlas sladký,

sbor zvonů slavně jásajících vítal velké svátky,

a dlouhé, mlčenlivé stíny poklekaly na zem.

Třesavé hlasy na zápraží, u vrat domů prosí,

a horkým dechem prosebníků ledy v oknech tají.

I štědrá ruka odměřuje, když dar chudým nosí.

A duše neklidná zří, kterak vyděděnci bosi

jdou sněžným polem nadarmo a na Dítě se ptají.

A u mne ticho lichotné se rozložilo síní,

pohladilo mne laškovně jak čistá upomínka

na majestátní lesy, jež mi vykáceli jiní,

na bílý kraj, v němž přes noc květem rozekvetlo jíní

a kde vše, větrem skolébáno, blaze spinká.

A u mne ticho... Měkký koberec mi kroky tlumí.

V popelník padá jiskra rozežhavená a hasne.

A kámen v krbu hořící jak prales dávný šumí,

jak spalovaly by se příliš nebezpečné dumy.

Přichází večer... Rostou touhy pozemské a jasné.