ŠTĚDRÝ VEČER.

Sníh v drobných vločkách padá k zemi zvolna,

tma v kraj se snáší tiše... Všecko spěchá

v dům rodinný a já – ó chvíle bolná! –

já nevím, co to otcovská je střecha,

já jsem tak sám!

Již od mladosti bloudím po cizině,

mně otec zemřel, pak jsem pozbyl matky...

Výš k hvězdám toužil jsem a zmíral v špíně

a nepoznal, co úsměv lásky sladký;

byl jsem vždy sám...

Ó aspoň v tuto chvíli svatou, milou,

bych někoho rád tiskl ke své hrudi

a líbal modré oči, ručku bílou –

vždyť, bože, samota tak srdce studí,

a já jsem sám!

A ještě více duši moji dere,

a ještě větší balván hruď mou tlačí,

že bolestí mou trpí srdce steré,

že více je těch, kteří dneska pláčí,

že nejsem sám,

že na ulici ve mraze a sněhu

snad právě bloudí děti opuštěné,

jež nepoznaly lásku, teplo, něhu,

a darmo hledí v nebe zamlžené

tak, jak já sám!